Reklama
 
Blog | Patrick Zandl

S prostitucí je to jako s prací v uranovém dole

Na Grigově blogu se objevil článek nazvaný Veřejná obhajoba prostituce a i když to málokdy dělám u netechnických témat, zapojil jsem se maličko do diskuse. Už proto, že Grigo se za prostituci postavil a hlásal její normálnost. Jaká je prostituce? Práce jako každá jiná, nebo je to nebezpečná hra s vlastní duší?

Není se čemu divit. Grigův blog, jeden z nejzajímavějších českých blogů poslední doby, je totiž weblogem prostituta. Píše ho člověk, který se živí jako profesionální společník, prostitut. A ačkoliv se Grigo sebekriticky jednou nazval „šlapkou s vyšukaným mozkem“, má k něčemu takovému daleko. Píše inteligentně, s rozhledem, velmi plasticky a čtivě. A decentně i s fantazií o takových věcech, jako je sex. Vzrušení u něj nehledejte v expresivních slovech, ale v náznacích a ve vlastní fantazii. Není se čemu divit, že Grigo má velkou skupinu čtenářů a ještě spíše čtenářek.

Že Grigo prostituci obhajuje, nepřekvapí. Obhajuje ji svůdně, lákavými slovy, přesvědčivě, jak to umí. Dokonce ji přirovnává k dárcovství krve – i tam prodáváte své tělo. Největší argument PROTI nezmínil. Uvedl jsem ho do diskuse a dávám ho i zvláště, aby zůstal zachován.

Riziko skrytých dodatečných nákladů

Prostituce je práce, kde jsou minimální vstupní investiční náklady. Stačí mít správné pohlaví. V tom je to skutečně podobné dárcovství krve, kde stačí mít krev. Jenže jsou zde obrovské skryté náklady, které se projevují postupně, časem. Vliv prostředí a to, jak na tebe vykonávání takovéto práce působí. Zatímco darování krve v tobě zanechá dobrý dojem, prostituce u prostitutek zpravidla nikoliv. A v tom je ten rozdíl. Na jeho překonání slouží ty skryté náklady, ze kterých plyne, že honorář za prostituci ve většině případů není v rovnováze se skrytými dodatečnými náklady.

Reklama

Co je to skrytý dodatečný náklad? Dobrý příkladem je stavba jaderné elektrárny. Energii z jádra atomů získáváme skoro zadarmo. Snadno obětujeme i vyšší náklady na bezpečnost jaderné elektrárny ve srovnání s tepelnou. Ale je tu skrytý dodatečný náklad: radioaktivního materiálu se musíme nějak zbavit. A to stojí opravdu hodně peněz a zatěžuje nás to na další tisíciletí…

Prostituci bych přirovnal v tomto směru k práci v uranovém dole. V uranovém dole člověka ubíjí něco, co nevidí a čemu ani moc nerozumí: radioaktivita. Není vidět, není cítit, lidské smysly ji neregistrují. Když je jí moc, začnou v člověku růst nádory, když je jí příliš, začne upadávat maso od kostí. Když je jí málo, nestane se nic. Radioaktivitu, narozdíl od duševního stavu, umíme přesně změřit, zvážit. Máme přístroje, které si sebou do dolu vezmete. A máme empiricky stanovené limity.

Ty limity nejsou stanovené tak, že při překročení o jediný dílek v hlavě vyroste nádor, je tam rezerva v řádu prostě proto, že každý člověk je na radioaktivitu jinak citlivý. Někdo může ty limity přetáhnout stokrát a dožije se úctyhodného věku, protože v devadesáti umře na vychlastaná játra, zatímco rakovina by se u něj projevila ve stopadesáti. U ostatních to může být jinak, při překročení těch limitů mohou dostat rakovinu a spoustu dalších zdravotních delikates. To znamená, že práce v uranovém dole má své skryté náklady, se kterými je třeba počítat. I proto je práce v uranovém dole honorována jinak, než práce v jiných dolech a to i přes to, že řada horníků si tento fakt skrytých nákladů neuvědomuje.

Zhruba totéž je s prostitucí. Někdo si nechá zaplatit jednou a zruinuje mu to celý život, někoho to nerozhodí ani po dvacáté, po sté. Každý je jiný a jinak citlivě na to reaguje. Prostituce má své skryté náklady. Problém oproti práci v uranovém dole je, že nevíme přesně, jak je kvantifikovat. Nemáme ten dozimetr a ani neumíme přesně pojmenovat to, co člověku prostituce bere, co mu způsobuje. Říkáme, že rozežírá, ujídá duši. Je to metafora, obraz – a ne kec. Jen nevíme, jak to pojmenovat. Je to „radioaktivita duše“.

Hlavním rozdílem mezi prostitucí a prací v uranovém dole v tomto smyslu slova je tedy fakt, že zatímco u prvního neumíme přesně stanovit, kdy to s člověkem ještě nic neudělá a je to v pohodě, u toho druhého to umíme přesně stanovit i změřit právě tím dozimetrem.

Říkáme duše, protože nevíme

Právě z toho důvodu naprostá většina náboženských směrů stanovila prostituci jako něco, co je na okraji společnosti. Co existuje stejně, jako práce v uranovém dole, ale ti lidé jsou velmi riziková skupina. Práce, které je třeba pokud možno se vyhnout, ale je jasné, že ji někteří lidé budou dělat o své vůli. Ale rozhodně je pro společnost škodlivé, aby ji dělalo nějak moc lidí stejně, jako je škodlivé, aby polovina společnosti měla rakovinu z práce v dolu.

Ve společnosti existuje řada takových „morálních dogmat“. Neumíme je matematicko fyzikálně prokázat, umíme je jen prakticky a za značných obětí ověřit. Stanfordský experiment, 2WW atd. Proto existují ve formě „tabu“. Cesta prostitutky je jednoduchá, buďto je za tou hranicí a sám jejich existenci ověří na sobě, nebo ji ještě nepřekročí a má šanci se jí vyhnout.

Takže to je důvod, proč prostituce NENÍ normální práce. Vše ostatní v lidské argumentaci se od toho jen odvozuje…