Věc s imigranty je ve skutečnosti poměrně jednoduchý problém, jehož řešení není ani levné, ani rychlé a ani přímočaré. Rozhodně tedy neexistuje jednoduché řešení – v kontrastu s jednoduchostí problému – jakkoliv se to různé strany snaží tvrdit.
Problém imigrace není černobílý a existuje celá škála barev na všech stranách.
Zamrzlý dialog a rozdělení moci
Tak především odpor vůči imigrantům. Odpůrci nejsou ve velké většině ani hloupí, ani zarytí rasisté, spíše lidi, kteří se bojí, že dobře už bylo a snaží se identifikovat, proč je dobrá budoucnost jejich a jejich dětí ohrožena. Mají strach, jednu z nejhlubších lidských emocí, se kterou se dá pohodlně marketingově pracovat a proti němuž je tak těžké bojovat. Tato skupina je navíc argumentačně rozvrstvena podle Gaussovy křivky, kdy jednodušší odpůrci imigrace přistupují na zjevné argumentační podvrhy (kvůli muslimům zakázali vánoční stromek v městečku v Itálii), ti inteligentnější podléhají kombinaci strachu a složitých argumentů, které už je těžké vyvracet bez detailních znalostí a dostatku času, který už není (do Evropy se přesune celá hladová Afrika) a jsou alergičtí na to, když je někdo pytluje s předchozí skupinou dohromady. Dialog je tedy těžký bez pochopení protistrany.
Jen menšina z této skupiny má jiné motivy, především touhu po přerozdělení moci a považují využití cizího strachu za výtah pro svoje jinak nerealizovatelné ambice. Jenže stačí, aby menšina uměla pracovat se strachem, alespoň intuitivně (berou nám práci, znásilňují naše ženy, zabíjejí naše děti) a strhnou většinu. Z nepolitického spektra je tady nejviditelnější Martin Konvička, člověk, kterému byste jinak měli problém věřit jméno brouka, natož cudnou starost o naše ženy.
Politické vedení země je v prekérní situaci. Čeští politici si nezvykli se svými voliči komunikovat jinak, než prostřednictvím billboardů měsíc před volbami, takže jakákoliv komunikace nyní nutně vypadá, jako křeč. Několik politiků zjevně naskočilo na protiuprchlickou notu, viz výtah ambicí – bohužel je takovým případem prezident Miloš Zeman, který přitom původně sliboval zemi sbližovat. Je zřetelně vidět dělící čára: ti účastníci politického života, kteří nemají velké partajní zázemí, výtah používají, ostatní se raději ještě drží v povzdálí, protože je na uzdě drží stranická linie a vědomí toho, že být vyvrhelem ve vlastní velké politické straně není výhodné, v nejlepším případě svědomí a rozum. Výjimkou je opět neřízená střela Andrej Babiš, kde je to dáno tím, že Babiš je politická strana sám o sobě.
Vzpoura uprchlíků na titulní stránce MF Dnes
Smířlivý přístup politiků a pokus něco vysvětlovat je velmi výjimečný a bohužel je to dáno i zjevnou protiuprchlickou rétorikou médií, kterou nastavil zejména Blesk, TV Nova a bohužel i kdysi seriozní MF Dnes. Za tohoto nastavení médií se nemá mnoho šancí prosadit normální debata na téma přiměřené reakce na imigrační situaci. Zatímco titulní stránky MF Dnes okupují emotivní články Vzpoura uprchlíků, jinak kvalitní a vyvážený názor odborníka je kdesi na straně sedm v názorové rubrice mezi hromadou reklam. Média běžně zamlčují důležité informace, například o vzpouře v Bělé, ze které se nejdříve dělá výjimečná událost a dlouhodobě se zamlčuje, že k problémům došlo u lidí, kteří čekali na vyhoštění, odsun do země, ze které uprchli.
S tím souvisí “krize elit”. Jednoznačná vystoupení odborníků nám nechybí, jenže ty se stěží propracují za “sedmou stránku”. K nepolitickým elitám existuje odstup vypěstovaný průšvihy typu plzeňská práva nebo národohospodářská fakulta. Je těžké být věrohodný, když na začátku rozhovoru musíte dvě otázky vysvětlovat, že jste opravdový právník už třicet let. Předsavitelé nevládek a církevní představitelé se médií většinou stranili a když by byla spolupráce žádoucí, z výše uvedených důvodů je těžké ji najednou navodit. Z titulních stran tak zírají prohlášení politických extrémistů pod zásadou “rozproudit diskusi” či “pluralita názorů” jako by věšení na šibenici byl názor. V lepším případě se k politice vyjadřují umělci, jako by jejich názor byl srovnatelný s názorem člověka, který posledních dvacet let strávil prací s uprchlíky. Je – hlavně proto, že známá tvář přitáhne čtenáře. To ve skutečných elitách způsobuje určitou nasranost, odstup od médií a namísto spolupráce velkou kritičnost, protože i pro ně je těžké akceptovat, že pracovník Parlamentních listů není totéž, co novinář Hospodářek.
Také prouprchlická strana nemá s ostatními mnoho trpělivosti. Posměšně je nazývána “sluníčka”, “sluníčkáři”, což ji teprve teď a někdy přestává dráždit. I ona má ráda argumentační zkratky a fauly, protože jen zřídka připouští jinou možnost odporu proti uprchlíkům, než je rasismus a xenofobie. Malé přihlédnutí k obavám obyvatelstva způsobuje, že argumenty sluníčkářů nepadají na úrodnou půdu, což zvyšuje podezření sluníčkářů, že islamisti jsou hloupí, nemají šanci argumenty pochopit a to zase dráždí islamisty. Ve výsledku je debata jeden o voze, druhý o koze a tím pádem obě strany rozdrážděné a neschopné komunikovat.
Na závěr přicházejí vnější vlivy, v českém prostředí pak především proruská nota. Rusko strach z imigrace využívá a zatím se teprve postupně navenek dostávají informace, jak často a v kterých případech přilévá olej do ohně a podporuje šíření strachu. I tady je v Česku jasná spojnice: ti, kdo inklinovali k Rusku, jsou největší odpůrci imigrace. Opačně to zatím neplatí, ale to je zřejmě jen věc času, kdy padne “k tomu tam přichyl se dubisku”.
Řešení imigrace: jednoduché body, složité provedení
Samotné řešení migrace přitom má vcelku jednoduché body, na kterých se mohou shodnout všechny strany, když se přinutí ke klidu.
Za prvé je třeba připustit, že problém migrace souvisí s neutěšenou situací ve světě, kterou neumíme rychle zvrátit a minulé pokusy o zvrat problémy jen změnily, nikoliv vyřešily. Invaze do Iráku, Afghanistánu jsou dobrým příkladem. Nejsme si tedy ani jisti, zda se o řešení problémů v jiných částech světa máme pokoušet. O tomto musí být souběžná odborná diskuse, protože stav okolního světa ovlivňuje naše životy mnohem více, než kdy dříve.
Bez ohledu na ni si musíme uvědomit, že zvládnutí migrace klade nároky i na nás samotné. Ne jen finanční, ale i morální, na což v Česku tolik zvyklí nejsme. Například odstranění dvojího metru práva: žitého a kodifikovaného. Tento problém nám dnes znesnadňuje rozdělení imigrantů na ty, které přijmout chceme a těch, kde čekáme problémy. Určitou úroveň migrace společnost potřebuje, je věcí odborné debaty, jak velkou, ale rozhodně se dnes nepohybujeme v číslech, která by byla mimo limity. Je vhodné si připomenout, že kolem války v Jugoslavii byl roční přísun migrantů trojnásobný proti současným uvažovaným požadavkům – a nikdo si toho ani nevšiml.
Teprve jasné nastavení požadavků na imigranty a vynucování těchto požadavků mezi vším obyvatelstvem (protože přijatý imigrant je už obyvatelstvo) může snížit třecí plochy: ne, nebijeme manželky. Ne, nemůžete to ani požadovat, do basy za to půjdete, ať jste původně bydlel v Jemenu nebo v Karlíně. A také důsledná komunikace principu, který není samozřejmý: zákony platí vždy a pro každého.
Hledání identity
Práce s imigranty je ve skutečnosti prací pro úředníky a pro neziskovky, jak správně poznamenal Čočík, akorát on to myslel ironicky. Jenže to tak je. Ve skutečnosti jde o zkušenost s integrací vyloučených skupin, kterou mají neziskovky – to je také důvod, proč podporujeme vzdělávání na humanitních školách. Abychom měli odborníky připravené na zvládání problémů diametrálně odlišných od problémů technických. Ve skutečnosti jde o organizační zvládnutí záležitosti, což je know-how úředníků. V této oblasti má Česko slušně našlápnuto, je tu celá řada skvělých odborníků, dobře postavených neziskovek, které si umí poradit. Samozřejmě, že část peněz přijde vniveč, protože proces není stoprocentně efektivní, zvláště, když se naráží na politickou ne-podporu. Ale ani procesy ve firmách nemají stoprocentní efektivitu a ani se jí neblíží. Neziskovky a některé vládní instituce mají za úkol vyzkoumat, jak zvládnout různé skupiny imigrantů, protože imigrace vůbec není homogenní, ani jazykově, ani kulturně, ani ekonomicky, ani jinak. A tento výzkum s patřičnou politickou a nejlépe společenskou podporou realizovat.
Teprve společnost, která ví, jaké hodnoty zastává a chce nadále zastávat, je připravena ke zvládnutí migrační vlny a zaintegrovat ji ve svůj prospěch. Společnost, která mu funkční policii, soudní systém, kde jsou nezávislá média i etablované politické strany. To je jediné řešení, které se dlouhodobě ukazuje být funkční a jehož hlavním problémem je proměnlivý politický zájem. Toto řešení se musí důsledně uplatňovat několik generací, tedy déle, než volební období.