Honza Simkanič publikoval text s nadpisem Tragika české politické žurnalistiky, čímž rozehrál moji myšlenku a stal se předjezdcem tohoto zápisku. Můj postřeh bude z jiné strany, z jiného úhlu, ač stejně plačtivý.
Rozhodl jsem se být předvolebně zodpovědným občanem a prostudovat státní rozpočet. Podle článků, které jsem četl, jsem vyrozuměl, že zákon o státním rozpočtu je věc složitá, kterou bude zatěžko pochopit i promovanému ekonomovi. Nicméně volby se blíží, zodpovědnost k druhé vlasti především a nad osobní pohodlí. Do termosky nalil jsem kávu, připravil si drobné občerstvení, vygoogloval jsem si zákon ke státním rozpočtu a jal se číst.
Tady někde nastala první zrada. Pravda, zákon má cca 150 stran, což je na počtení docela husto textu a především tabulek. Omáčky kolem toho je jedna strana, zbytek jsou tabulky. Jenže ouha. Rozpočet v zákoně vypadá tak, že se řekne, kolik se přijme (a to se v zákoně říká s neoblomnou jistotou, která mi imponuje, kéž bych to uměl u rozpočtu firemního) a kolik se vydá. Mne zajímaly hlavně ty výdaje. A ty jdou po takzvaných kapitolách, což jsou ve skutečnosti ministerstva a jiné státní úřady jako Český statistický úřad, NKÚ a další. Takových „kapitol“ je v rozpočtu na rok 2010 celkem 41, přičemž příjmy z nich jsou 1,022 bilionů (doufám, že jsem trefil řád, prostě 1022 miliard, tyhle čísla už běžně nepočítám), zatímco výdaje jsou 1,184 bilionů, tedy o 162 miliard vyšší. To je onen schodek a je to banální matematika, když si vyhledáte názvy těch řádů.
Po tomhle dvoutabulkovém výčtu příjmů a výdajů jednotlivých kapitol následují „Ukazatele kapitol“, kde jsou rozpočty jednotlivých ministerstev a úřadů, tedy oněch jedenačtyřiceti organizací. A tady nastává první zádrhel. Vezměme si například rozpočet Ministerstva dopravy. Tak nějak implicitně jsem předpokládal, že se z něj dozvím, kolik peněz se proinvestuje do opravy dálnice, řekněme takové D1. Ne, nedozvíte. Ukazatel kapitoly 327 je jedna tabulka, která „vysvětluje“, jak se proinvestuje 71 miliard korun. Najdete tu platy a pojištění zaměstnanců ministerstva, ale položku D1 nikde… To byste chtěli moc.
Takže pokračujeme v bádání. Jedním ze čtyř výdajů (!) ministerstva dopravy mimo personálie a granty jsou „pozemní komunikace“ – 426 milionů na rok 2010 a Dotace pro Státní fond dopravní infrastruktury, 55,2 miliard. Účelem Fondu je rozvoj, výstavba, údržba a modernizace silnic a dálnic, železničních dopravních cest a vnitrozemských vodních cest. Tady by se tedy měla asi najít ta rozpočtová položka „Dálnice D1 – opravy“. Jenže v zákoně o státním rozpočtu už to není. Nelze se ze zákona „prokliknout hlouběji“.
Přejdeme tedy na web SFDI a pokračujeme v hledání. Tedy hledání… vyhledávací okénko na SFDI pro jistotu nefunguje, protože chybí script pro hledání. Nakonec se proklikávám k rozpočtu. Na stránce 14 se dozvídám, že pro opravy a údržby dálnic a silnic první třídy je v rozpočtu 7,344 mld Kč, které má dostat Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD).
Pár věcí z rozpočtu detailně nechápu, jsem v tom začátečník. Například, proč v rozpočtu SFDI se pláče nad tím, že se rozpočet zkrátil příjmově za 36,1 mld Kč, když státní rozpočet ve výše uvedeném zákoně počíta s cca 55 mld Kč, asi jsem někde něco přehlédl nebo prořízl, čert to teď vem.
Až tady, úplně na závěr, je barevná tabulka, ve které najdete, kolik se vynaloží na jednotlivé silnice a další dopravní instrastrukturu. V našem hypotetickém příkladě najdete dvě položky týkající se stavby dálnice D1, například D1 v úseku Kroměříž východ–Říkovice. Na tu se letos vynaloží 100 milionů, pro příští rok se očekává 50 milionů Kč. Dalších 1,8 mld Kč sem nacpe EU v rámci programu OPD (Operační program doprava) Celkový rozpočet 6,6 miliardy Kč. Takže se tu ještě chvilku stavět bude.
Co je mezipointou mého povídání? Především to, že neexistuje žádný přehledný sumář toho, co obsahuje ve skutečnosti státní rozpočet. Co se za ty peníze postaví, koupí, pořídí. Musíte zoufale hledat, procházet podřízené organizace. Abyste se dobrali toho, co znamená rozpočet na dopravu (ve skutečnosti!), tak musíte projít rozpočty SFDI, ŘSD, SŽDC (to jsou železniční cesty), ŘVC (ředitelství vodních cest) a teoreticky i TSK (technická správa komunikací). V rozpočtech narazíte na nesrovnalosti, které plynou za prvé z toho, že dokumenty nejsou synchronní, mohli jste se dostat k publikované předběžné verzi, která nezahrnuje změny související se schválením státního rozpočtu v prosinci 2009, mohli jste něco přehlédnout a nepochopit. Dobrat se konkrétní informaci ze státem a jeho institucemi publikovaných informací prakticky nejde. Navíc narazíte na nezájem: vyžádal jsme si například emailem rozpočet ŘSD – a kašlou na mne. Jsem zvědav, co řeknou, až jim zavolám…
Úkolem novin by mělo být tohle všechno absolvovat a nám, čtenářům, představit podrobnou a předemletou verzi výše uvedeného. Měli bychom se koupí novin krátce po schválení rozpočtu dozvědět, kolik peněz příští rok připadne na opravu dálnice D1, kolik na nákupy nových zbraní pro vojáky a kolik to bylo v letech minulých. Jenže já si nevybavuju, že by něco takového v novinách bylo. Píše se oporcování medvěda a kolik si kdo z poslanců přihrál do vesničky. Ne, že by to nebylo zajímavé, ale upřímně, jsou to drobné, které tam někdo nechal porcovat kvůli odvedení pozornosti poslanců i médií. Funguje to mocky moc dobře, jak vidno.
Pak se napíše souhrnná zpráva, že na dopravu jde letos více či méně, než vloni. Jenže na jakou dopravu, ptám se? Co když v hlubinách toho rozpočtu je, že se vyhodili všichni úředníci a ušetřené peníze jdou na opravu silnic? Nebo že přestaneme stavět silnice a budeme stavět jen železnice nebo jezdit dopravou vodní? To jsou ty podstaty oné rozpočtové změny – jenže nic z toho se z novin nedozvídáme v komprimované podobě. Až v narážkách v průběhu času, když nebohý opravář dálnice vysvětluje, proč i letos bude připomínat tankodrom…
Jde to dělat jinak? Jde. Třeba v USA je projednávání federálního rozpočtu celospolečenské téma, protože lidé vidí jednotlivé jeho podoblasti. Média vydávají infografiky, lze se přehledně dobrat toho, čeho se rozpočet ve skutečnosti týká. Moje oblíbená je infografika WallStats, kterou si můžete objednat i jako plakát o rozměru šesti čtverečních stop. V ní najdete federální budget přehledně, po odděleních i jejich hlavních programech, například takhle je to vidět u námořnictva a jeho vývoje:
Uznejte, není to přehledné? Chcete jinou verzi, černobílou, jinak uspořádanou, abyste viděli, že nejde o ojedinělá dílka?
Jak jsme na tom v Česku?
Zrekapitulujme si, co ke státnímu rozpočtu máme za detailní info my v Českých médiích:
Aktuálně.cz: nic, jen komentáře. iDnes.cz – sbírka pojmů a dojmů, alespoň něco.Finance.cz – alespoň přehledové tabulky celku, jinak nic. Euro – nic, kromě komentářů. Oficiální server Czech.cz – no to si dělají legraci? Hospodářky a iHned – hezká infografika, která je bohužel na houby, protože o ničem nevypovídá, jen o tom, že máme dluh, ale jednooký dnes kralovati může. K tomupřidaly komentáře profesí, jichž se změny týkaly, to mi přijde spíš populitiscké, ale opět lepší něco, než nic. Pojem Nic znamená, že se nedalo nic najít přes vyhledávač webu a přes Google, ani jsem na to nenarazil v tištěné verzi.
Asi tady bych se odpíchl ve věci lamentace nad úrovní novinářské práce. Abych neteoretizoval, vyzkoušel jsem si to minulý týden v praxi. Ano, vytvořit komplexní podklady, které budou o něčem vypovídat, by dalo tři týdny práce elévovi, který by všechno obvolal, postahoval, přepsal do Excelu a nenechal se odbýt. Většinu práce zahrnuje to „nenechal se odbýt“ – tedy vydolovat data a věnovat trochu úsilí o to, najít je. Mít mírnou zkušenost s googlováním. Mírně rozumět ekonomice v rovině rozlišení pojmů výnosy/zisk. Nic závažného.
Nikde nic. Laciné pošťuchování novinářů, osamocené výkřiky bez kontextu. Zhodnocení, kdo pro co hlasoval, aniž by bylo zřejmé, že novinář pochopil podstatu toho, co se odhlasovalo. Analýza veškerá žádná. Já vím, že by dala práci. I v jednotlivém segmentu by dala práci. Jenže ta práce měla být udělána.
Taky vím, že jsou objektivní kritéria, proč se tak nestalo: v redakcích jsou podstavy, je dost jiné práce. Sepsat pár povrchních výkřiků a zhodnocení dá méně práce a zabere to skoro stejně znaků. Napsat, že školství dostalo méně a že to učitelé odserou, dá méně práce, než projít rozpočet a zjistit, kdo ve skutečnosti dostane méně a jaké jsou pro to důvody.
Takže ano, novináři odvedli mizernou práci. A nebyl to první případ, kde to pozoruju. Jenže víte, co mne na tom děsí nejvíce? Stručným průzkumem mezi poslanci jsem pojal podezření, že podobně mizernou práci odvedla i většina poslanců. Že málokdo z nich do detailu tuší, o co vlastně hlasoval. Ano, chápu princip, že na to strana má experty, kteří zanalyzují rozpočet a dají instrukce, jak má kdo hlasovat. Chápu, že v rámci strany je práce rozdělena. Ale stejně se bojím důsledků, které z toho plynou, když většina nerozumí tomu, o čem se vlastně hlasuje…
Má-li článek mít nějaký závěr, tak jen smutné konstatování, že občasné žehrání politiků na povrchnost novinářů, je v některých případech pravdivé. Což neznamená, že ve všech. Jenže vinu na tom mají sami politici. Letošní volební kampaň a nakonec i ta v roce 2006 se dostala z roviny věcné do roviny osobní. Pere se špína, padají nesmyslné sliby. Těžko v takovém marastu novinářům vyčítat, že se přesunuli do téže argumentační roviny a místo fakt hodnotí občas dojmy. Ku cti jim slouží, že to nedělají často a snaží se o nestrannost, ale velké analýzy od nich čekat jen těžko. Už proto, že čtenářská poptávka po nich je také pramalá.
Čest výjimkám a svědomitým lidem v obou táborech.