Jestli se něco vkusně podařilo Václavu Klausovi propašovat do českého politického a ekonomického uvažování, tak rovnítko mezi dotace a zlodějina či korupce. Na paušální vnímání dotací a regulací jako něčeho negativního začínám být alergický, ukazuje to jen na to, že diskutující přistoupil na černobílé vnímání světa a princip přesouvání viny a oběti.
Principem dotace a obecně jakéhokoliv způsobu podpory či regulace trhu má být uvedení trhu do „kýženého stavu“. Což má několik problémů. Tím prvním bývá to, co je „kýžený stav“. Můžeme debatovat o tom, zda je kýžený stav duopol výrobců letadel Airbus – Boeing, zda nebylo lepší a levnější trh ponechat v monopolu Boeingu. Evropu stálo hodně peněz se do tohoto stavu dostat, ale po určité době z něj profituje přímo i nepřímo, tedy zdá se, že základní úvaha vyšla, i když původně měla dost kritiků. U infrastrukturních dotcí pro Východní Evropu je to zřejmě viditelnější: cílem dotací je vyrovnat situaci v regionech způsobených rozdílným poválečným vývojem. S tím obecně problém nevzniká: bohatší země přispívají částečně na obnovu těch, které měly smůlu (a měly ji nikoliv vlastní vinou).
Když se nad tím zamyslíme, problém s dotacemi máme ve dvou momentech: ve způsobu jejich rozdělování, kdy má veřejnost pochybnosti, zda je dostávají projekty, které si je zaslouží a ve výši utrácených částek, kde se zdá, že se určitá část peněz ztrácí formou korupce. Jenže tady je vhodné přípomenout jedno: pokud jde o Eurounijní dotace, závazná jsou pravidla výběru, závazná jsou pravidla poskytování. Samotný výběr projektů a samotné kontrolování jejich financování je už na bedrech české strany, českých úřadů, které jsou partnery dotací.
Pokud se mezi dotačními programy vybere rekonstrukce školy nebo obecní silnice či výstavba čističky v obci, asi s tím má problém opět málokdo. Když se za ty peníze rekonstruuje hotel kamaráda místního politika, navíc za desítky milionů, čujeme v tom nějakou čertovinu. A to i přes to, že věc může být zcela v pořádku: v obci žádný hezký hotel není, dvacet let nikdo za své hotel nerekonstruoval, do obce kvůli tomu nejezdí návštěvníci podívat se na místní unikátní něco, které se zrekonstruovalo minule, obec by ráda profitovala z turistického ruchu, kamarád místního politika se to dozvěděl proto, že mu to řekl politik a pomohl mu sehnat někoho, kdo s ním vyplnil papíry na tu dotaci a byl to jeden z mála smysluplných a vyargumentovaných projektů v regionu, takže v dotační radě zdvihli všichni ruce a oddychli si, že konečně k těm památkám v obci budou lidi jezdit a mít kde přespat bez plísně na pokoji. Pokud jste schopni složitější ekonomické a sociální úvahy, dojdete po nějaké době k závěru, že to vlastně mohl být docela dobrý nápad vybrat zrovna tenhle projekt.
Samozřejmě to mohlo být jinak. Ve měste jsou tři kopy dobrých hotelů, není v něm nic zajímavého a lidi tam nejezdí, protože jezdit do místa, kde chcípl pes (navíc obecní), nedává smysl. Jenže politik to pro svého kamaráda vydupal, navíc tam má schovaný tichý podíl jako výslužku, až odejde z politiky. Jelikož politik měl vliv na dotační radu, všichni zdvihli ruce, navíc se ještě něco ulilo stavbařům, protože ceny byly napálené a stavbaři rádi nadsaní faktury a po dohodě odvedou ještě nějakou práci na rodinném domku či jiných potřebných akcích.
Rozlišit mezi prvním a druhým modelem je těžké. Velmi těžké je to pro Evropskou unii, která na to dává peníze, relativně lehké by to mělo být pro ony místní komise a rady, jenže ty mohou být osobně zainteresované a pak se od modelu jedna dostáváme k modelu dva.
Problém je, že s tímhle EU mnoho nenadělá. To je na nás. Na našich volených zástupcích. EU sama uznává, že ví, že řada peněz z dotací neskončí tam, kde by měla. Ve Východní Evropě často i nemalá část těch peněz. Jenže taky připomíná, že je to do jisté míry náš boj a naše země. My tvrdíme, že tu máme demokracii a umíme si vládnout, nám to nevadí, že peníze určené na zvelebení naší země se z části rozkradou.
Jediné, co s tím EU tu a tam nadělá, že dotace zařízne. To ve chvíli, kdy jim přijde, že míra rozkradení dotací je nad limitem, který je ochotna a schopna tolerovat. Což se taky v Česku již několikrát stalo. Nejde o pouhé „neplnění podmínek“ – to je pouze politicky korektní (tedy nežalovatelný) výraz pro to, že eurounijní orgány dospěly k názoru, že se rozkradlo až příliš a že už se na to nedá dívat.
Dotace nejsou pokřivení ekonomiky a společnosti. Dotace jsou pokus o její narovnání v momentě, kdy volná ruka trhu by zafungovala spíše v horizontu mnoha generací a kdy je nutno hledat cestu, která situaci napraví v době dohledné, za jednoho lidského života. Faktem je, že tímto umělým zásahem, nejenom pokud je diletantský a necitlivý, vznikají jiné problémy, které je třeba předvídat a připravit se na ně. Štědré stavební dotace vedou k boomu stavebních firem a po skončení dotací tyhle firmy pokrachují, protože staveb bude významně méně. Na to bývá rozumné se připravit.
Co je ale podstatné: dotace sice mají napravovat (a dobře provedené také napravují) problémy ekonomické, ale zároveň zvýrazňují původní sociálně-etické problémy společnosti tím, že přinášejí do společnosti výrazně více peněz, než v ní bylo. Tím pobízejí k většímu soupeření o tyto zdroje. A tím zvýrazňují neetické a často nelegální chování, které se v soutěži o takto vyšší zdroje již vyplatí.
Kvůli dotacím snadno vyhřeznou na povrch společnosti neřády a nešvary, kterých jsme si před tím nevšímali či jim nevěnovali pozornost. Jenže to je něco, na co Evropská unie nemůže. To je náš problém a na nás. Na naší politické representaci, kterou se právě chystáme volit.
Je ale samozřejmě pohodlnější vinit za to Evropskou unii, než si přiznat, že je to náš problém. Zejména v případě, když potřebujete před občany tuhle skutečnost ututlat, neboť volby se blíží.