Kontingent NATO dosáhl při vojenském střetu s Ruskem na území Gruzie, člena NATO, vítězství, které můžeme označit za politické. Ruské invazní jednotky byly zastaveny a ruský premiér Putin podepsal s velitelem sil NATO Craddockem podmínky mírové smlouvy, které zahrnují stažení ruských sil za hranice Gruzie a vznik společných mírových jednotek v rámci problematických provincií Abcházie a Jižní Osetie, jakož i pracovní skupiny, která se bude dále problémem těchto provincií zabývat.
Takhle nějak by mohla vypadat novinová zpráva, kdyby Gruzie byla členem NATO, o čemž se uvažovalo. Protože členství v NATO neznamená jen možnost popíchnout Rusko, ale také společnou zodpovědnost, společnou obranu. A společné umírání. To jsou ty stinné stránky společenství v jakémkoliv paktu – pokud má takové společenství být důvěryhodné, musí dodržovat svoje závazky i ve chvíli, kdy se členům nehodí je dodržovat.
A právě povaha těchto závazků vůči státům "přiruského" regionu se kontrastuje ve světle událostí v Gruzii. Pokud by se stala Gruzie členem NATO, musela by aliance v případě války Gruzie s Ruskem zasáhnout. A válka s Ruskem, to není jako poslat pár tanků do Osetie. To jsou desetitisícové kontingenty posílané do oblasti, která je obtížně dosažitelná a přímo vlastně nedostupná. A taky obrovské ztráty na životech. Větší, než na jaké je evropská veřejnost z médií zvyklá.
Tohle vše je třeba si při dalším rozšiřování aliance uvědomit. Že nejde jen o to, papírově zvýšit počet členů a "ovládanou plochu", ale také o nutnost převzít zodpovědnost. Zatímco umírání českých vojáků při cizím útoku na Slovensko pochopíme, nechat je umírat v Gruzii, to by byla jiná káva, ačkoliv strategicko-politické cíle jsou vlastně stejné.
Můžeme se tisíckrát zaklínat, že Gruzie jako člen NATO by se nikdy na válčení do Osetie nevydala, protože by jí to NATO jednoduše zatrhlo, ale věřit zcela tomu nemusíme. Už proto, že Gruzie nějak situaci ve své vlastní zemi řešit musí a nemůže ji nechat na věky válčit s ústředím. Ostatně, Rusko, které má nyní plnou hubu práva na sebeurčení se nechová jinak, když mu o to jde – ohněm srovnalo Čečensko, které se chtělo sebeurčit a teprve nyní, když protiruská opozice v Čečně byla jednoduše vyvražděna ruskými vojsky a zbývá jen ta proruská, mu sebeurčení umožňuje, protože shodou okolností je shledáváno přeživšími jako možné jen v rámci ruské federace.
Navíc "příruská" sféra je oblastí, kde konflikt s Ruskem musí logicky přijít, neboť to už je podstata soupeření o vliv v regionu. Rusko by stále testovalo, kam si může dovolit zajít a jednou by na střílení došlo. Ani Rusko nemá zájem na eskalaci konfliktu s NATO, takže by se střílelo pár týdnů pořádně, pak by se situace "uklidnila", až by Moskva ověřila, jaké je odhodlání NATO a případně by se situace přerodila do "ozbrojeného míru", což je ve slovníku politiků totéž, jako mír, ale ptejte se místního obyvatelstva například v Iráku nebo Afgánistánu.
V každém případě, tuhle lekci mějme na paměti a příště, až se bude mluvit o rozšiřování NATO jako záruky míru a stability se také zamyslete, jak se vám bude líbit do téhle země vysílat vojáky.
PS: Kontrolní otázka samozřejmě může znít, jak to vyřešit jinak. Inu, impéria mezi sebou vždy měla nárazníkové regiony, které obě strany masivně podporovaly a snažily se v nich získat vliv, kteréžto oboustranné úsilí jim zamezovalo získat zde vliv. Je to nefér vůči místnímu obyvatelstvu? Také, jak se to vezme: to vymění politickou stabilitu za ekonomické úlevy. Což naše rozhodnutí nijak neospravedlňuje, jen vysvětluje…