Nejmilostivější pane Karle, králi Zemí koruny České, císaři Svaté říše římské a její rozmnožiteli po všechny věkův, jakožto tví věrní podanní, majíce na zřeteli prospěch Tobě svěřených zemí a najmě našich lén, dovolujeme si Tě zpraviti o rozpacích a pobouření, které nás přemohly, když jsme zvěděli o Tvých nových plánech na přestavbu katedrály na Hradě Pražském, zasvědcené světci našemu srdci zvláště milému, Vítovi.
S obezřelostí jsme přijali první plány, s nimiž jsi před desátkem let pověřil přestavbou Matyáše, toho cizáka z Arrasu. Trpěli jsme, když slávu Tebou zřízeného arcibiskupství chtěl oslavit zhýralým kamenotepectvím, jemuž se snad mohlo dopřávati sluchu pohanstvo v Ille de France, lůza barbarského Narbonne nebo Rodez. Ale mlčeli jsme, pohnuti tvojí vůli.
Když Matyáše ráčilo schvátit obžerství a děvkaření, zadoufali Tví věrní čechové, že navrátíš se k tradicím svých předků, zejména pak pamětliv rodu matky Elišky, našim srdcím předrahé. A čehož se nám v doufání dostalo? Povolal jsi ze švábska Parléře, jemuž mléko crčí skrze zuby, jež mu byly povyráženy v krčmě za života nezdárného a nestoudně krátkého. A jemu jsi svěřil práci tak významnou, že by jí bylo ctí zadat komukoliv z našich předních mistrů.
Parléř, pane náš, protiví se ve svých plánech všem cnostem, jimiž Praha oplývá. Jeho myšlenka zdvihnout věže katedrály vzhůru k nebesům, je prosta boží bázně. Cožpak bohu zalíbí se, když jej bude český vztyčený úd popichovat do spočinuvšího pozadí?
A najmě, na panoramatu ubude i Hradu Pražskému, tvému srdci přemilému. Cožpak hodí se, aby jeho strohou účelnost narušila nějaká blyštivá sklíčka a kameny chrlící vodu? Což odradí nepřítele táhnoucího ku Městu Menšímu nebo Tebou nově nadanému Městu Novému pohled na takovou kejklířskou práci? Má co věž chrámu zaštiťovat Neklanku nebo Nezdárku, věže chránící matičku Prahu?
A naposled pane náš, kam poděly se všechny tradice nejvznešenější architektury české? Cožpak boží bázně dojde ten, na něhož netiskne se hmota chrámu, jemuž přítmí nepřikazuje pokoru a chlad kamenů boží věčnost? Potřebuje snad příbytek boží vysoké stropy, v nichž duše neštastných hříšníků bude bloudit a nechá se svádět cingrlátky toho klatého kamenohudlaření, které k nám ten prašivý Petr hodlá přitáhnout? Cožpak nevíš, panovníče, že hranice katarských modlářů jsou ještě horké? Ale cožpak my, bohabojní čechové, potřebujeme něčeho takového?
Snažně Tebe prosíme, vládče náš, upusť od plánů Parléřových a povolej na jeho místo někoho z vážených stavitelů českých, kteříž vyjdou lépe s duchem Prahy a jejichž jména skví se po věky v paměti lidí za díla, jež vykonali. Což nebude lepší Pavel ze Zásmuku, Jan Jinřich Kudějovský nebo Petr z Bradla, vyjíti vstříc tvé touze vystavět chrám hodný Ducha Svatého a patrona našeho svatého Víta? Kdo vzpomene si za pár let na Parléře, když vystaví to, co vystavět plánuje a jaká to bude skrvna na tvém jméně, pane náš?
Toho bychom neradi dopustili.
podepsáno třiadvacet českých pánů a jejich jménem jednající Matěj Jošt z Rumburka, Anno Domini 1356
PS: Jak Karel IV. na tento dopis odpověděl, není známo. Matěj Jošt se smrtelně zranil při honu o šest týdnů později a nikdo z dalších českých pánů na odpovědi netrval.