Reklama
 
Blog | Patrick Zandl

Vít Bárta, Věci Veřejné a skok na špek, nebo něco nevíme?

Zaujala mne situace kolem Víta Bárty, volebního manažera Věcí veřejných. Když VVčka uspěla ve volbách, bylo to jeho jméno, které začalo být novináři paušálně bráno za jméno demonické. Většina článků kolem VV, na něž jsem těsně po volbách narazil, vůči Bártovi zdvihala protikorupční prst. Je to zajímavý stav. Ten člověk nic neudělal divného, chová se stále standardně, zodpovědně. Přesto je démonizován. Proč? Jsou dvě hlavní varianty vysvětlení: buďto novináři skočili na špek ostrakizaci politického soka, nebo něco vědí, ale nechtějí to napsat.

Když si články o Bártovi projdete, je mu za vinu či alespoň stíny podezření kladeno následující: založil a mezi největší společnosti vypracoval z ničeho soukromou bezpečností službu ABL. Ta ho po dvaceli letech už nebaví tolik, jako ho táhne politika a ve věku 37 let dospěl k názoru, že má z praxe řadu zkušeností, proč by to dělal lépe, než ODS/ČSSD a další. Přidal se k Věcem veřejným, pomohl je zviditelnit, investoval do nich své osobní peníze. Protože uspěl on i jeho strategie, zdá se mu logické, že by měl dostat vysokou funkci.

Skočili novináři na špek protivníkům?

Tohle je životopis prototypového politika znuděného businessem, znechuceného politikou či přesvědčeného, že dělat to lépe musí být snadné. S větší či menší obměnou do něj můžete dosadit jména jako Kennedy nebo Masaryk s tím rozdílem, že občas se použijí peníze manželky, ne vlastní. Nikdo nevytáhl důkaz o tom, že by jím řízená společnost byla „nějaká divná“, někoho podmazala nebo zmlátila v míře přesahující české podnikatelské prostředí. Občas nespokojený zaměstnanec brblá, že šéf na něj křičel, jenže za dvacet let jistě najdete pár lidí, na které musíte křičet. Nic z toho není přesvědčivý důvod si myslet, že Bárta je svině mířící do politiky. Naopak. Střízlivě nazřený Bártův příběh, když vynecháte temné mručení jeho politických protivníků, zejména špiček ODS a Klause a na to návazné temné mručení novinářů,  opravdu vypadá jako klasický americký příběh o podnikateli, který se na stará kolena (dvacet let podnikání v Česku unaví, věřte mi) má dost toho, jak se to v politice vede a jde ji osvítit.

Reklama

Můžeme diskutovat Bártovy myšlenky, můžeme debatovat o tom, zda a jak si představuje program resortu, jenž možná povede – ale otázka je, z jakého důvodu si myslíme, že Bárta je karierista prchající do politiky? Proto, že jím kdysi vlastněná ABL se uchází o státní zakázky? Neprohlásil snad, že se majetkových podílů i kontrolních funkcí (dozorčí rada není řídící orgán!) vzdá? Ano, fakt, že nějakou firmu vlastnil významným podílem, by měl nabádat novináře k obezřetnosti. Bude dobré zkontrolovat vždy státní zakázky, zda ABL nevítězí moc snadno, ale stejně důležité je při psaní o takových tendrech pamatovat na to, že pustit do oběhu zprávu, že to Bárta cinknul pro ABL, bude nejsnazší metoda diskriminace a boje s úspěšným politickým oponentem. Navíc metoda, proti které není obrany, znáte to, není šprochu…

Kam se podělo staré dobré „důvěřuj, ale prověřuj“ – už apriori podezíráme člověka jen proto, že byl úspěšný? Copak musí tuhle zemi řídit jen mašinfýrové a potrhla z RaJe? Křupani a burani v době mezi dobrodiním úřednické nevolené vlády?

První variantou tedy je, že novináři skočili na špek temnému mručení. Bártu neznali, poptali se lidí kolem a ti měli logický zájem ho pošpinit, protože je to konkurent. Pustit novináři „dobrý tip“, že „ABL a tendr na hlídání domácího vězení,“ to splňuje základní poučku zpravodajských opatření: vypadá to tak důvěryhodně, že se to dá sbaštit.

Bojí se napsat kvůli žalovatelnosti?

Druhou variantou je, že o Vítovi Bártovi se něco ví, jen se to novináři bojí napsat, například proto, že informace je žalovatelná. To je druhá možnost, proč by novináři přistoupili na „temné mručení“ – něco se ví, něco se šeptá, je to v kruzích obecně známo asi tak, jako kdo je otcem dítěte Kateřiny Neumannové, ale z nějakého důvodu se o tom nepíše. U Kateřiny ze sympatií, tady by to mohlo být právě proto, že informace není dobře prokazatelná, takže mohou mít redaktoři strach, že by žalobu za pomluvu či jinou podobnou prohráli.

Otázka je, zda je to myslitelné. Redakce jsou k žalobám tohoto typu dosti otrlé, soudy většinou jsou v jejich prospěch nebo za malé odškodné, navíc zkušenější novinář ví, jak to napsat, aby to nebylo žalovatelné či alespoň vyhratelné. Nemyslím si, že kdyby se nějaká informace tohoto typu „obecně věděla“, že by se nenašla cesta, jak ji dát ven jako exkluzivní záležitost.

Můj osobní result s Bártou je stejný, jako u všech politiků. Bedlivě koukat na prsty, kontrolovat. V jeho případě máme značnou výhodu, že tušíme, odkud by mohl vítr foukat a kde chrastí kasička. Apriori někoho démonizovat znamená, že jste skočili někomu jinému na špek. Na korupční větičky by musel být nějaký slušnější důkaz než to, že vlastnil firmu. Tu vlastnil kdekdo.

PS: výše uvedené neznamená, že politické, ekonomické, životní, filosofické a jiné názory Víta Bárty nemusí být pitomé či naopak okouzlující. Nesměšujme osobní či politické sympatie s nařčením ze zkorumpovanosti.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama