Reklama
 
Blog | Patrick Zandl

Víkendová otevíračka hypermarketů je vzorem hospodské politiky

Vezměme si relativně jednoduchý problém, který se ve větších či menších obměnách jednou za čas vrací do evropské politiky: regulace otvírací doby hypermarketů.  Máme spektrum politických stran, které by měly být schopny předložit jasnou argumentaci k potřebě či nepotřebě regulace otevírací doby, máme politické komentátory a analytiky. Až na čestné výjimky, jimž nebylo přáno mnoho sluchu, byla argumentace v Česku (narozdíl od nedávného přetřásání v Německu) značně povrchní. KDU-ČSL vyzdvihovala rodinné hodnoty, zkráceně to, že bychom se o víkendu měli věnovat rodině, komunisté ochranu pracujících, ČSSD mírně úlohu odborů, ostatní mrčeli, že každého jest, co dělá o víkendu.

Budiž experiment o tom, jak moc jsme ochotni vybočit ze stereotypů a vnímat reálné argumenty nebo alespoň připustit jejich existenci a nakolik v nás zůstává prvosignální pořvávání ve snaze přehlušit, spíše než argumentovat. Když za beozobsažnost kritizujeme politiky, nakolik se budeme umět my sami ponořit do hlubiny problému?

Pokud bychom v současném okamžiku označili za pravdu vrchol našeho momentálního sociologického a ekonomického poznání, museli bychom konstatovat, že pravdu neměla ani jedna politická strana. Pojďme tedy chvíli pitvat, pokud na to máte nervy a náladu se dozvědět něco nového a máte ochotu se dívat na věci jinak, out of the box. Předem se omlouvám: na článek jsem neměl tolik času, kolik by bylo třeba. Nebudu tedy linkovat studie a cizí argumenty či citace, řadu z toho mám jen lokálně, nikoliv online, pokud je chcete, zkuste Google.

Omezit otevírací dobu hypermarketů? Pravicově či liberálně smýšlející občan odpoví, že nikoliv, protože soukromému subjektu nemá vláda co přikazovat či předepisovat, co má dělat. S takto povrchním argumentem budeme ihned hotovi a kontumačně si snad přiznáme, že nemá cenu se u něj dlouho zastavovat. Vláda prostřednictvím zákonů a nařízení předepisuje občanům, co musí dělat zhruba s polovinou svého výdělku a řadu dalších věcí, firmám rozhoduje o podobné hromadě peněz, řadě procesů i událostí a povinností, přikazuje i zakazuje není tedy důvod, proč by nemohla k těmto věcem zařadit i otevírací dobu hypermarketů.

A skutečně, řada evropských zemí předepisuje, jakou otevírací dobu musí mít obchodní domy. Například v Německu je otevírací doba do soboty do 20 hodin, v neděli povinně zavřeno pro obchody nad 200 metrů čtverečních plochy. Přísnější nařízení platí v Rakousku, Švýcarsku nebo zemích Beneluxu, volněji je v Británii. Důvodů, proč tomu tak je, je celá řada a shrnout je pod argument „odbory si to vydupaly“ je opět trestuhodné zjednodušení. Odbory by neměly důvody odepírat svým členům možnost výdělku, kdyby o výdělek šlo.
V první části se podíváme na to, jaké problémy přinášejí hypermarkety ve vztahu k zaměstnávání jednotlivce, což by také mělo do jisté míry ovlivňovat ochotu státu udělovat jim zvláštní privilegia, výsady či úlevy nebo na ně alespoň nedohlížet prostřednictvím regulace. Pak se podíváme, jak se jejich působení promítá do širší ekonomické a sociální sféry v jejich okolí, tedy na dopady jejich celkového působení.

Nerovnocenný pracovní vztah.

Reklama

První částí problému je způsob zaměstnanosti, kterou hypermarkety a jiné velkoprodejny (dále jen hypermarkety) produkují. Pracovní vztah v  hypermarketu je nerovnocenný, nerovný, sociologie či právo též používá pojem prekérní. Na téma prekérních pracovněprávních vztahů doporučuji načíst diplomku Hany Sedlářové a z hlediska vývoje i Romany Milfortové, dobrý přehledový článek Jiřího Gutha zde.

Zatímco běžná pracovní smlouva představuje povinnosti, závazky a určitý druh jistoty pro obě strany, nerovnocenné pracovní smlouvy jako jsou snížené pracovní úvazky, zaměstnávání na živnostenský list nebo přes agentury a dohody s nimi formou outsoursingu (běžné pro doplňovače zboží, ochranky, skladníky) snižují řadu z povinností zaměstnavatele, ponechávají ale většinu povinností zaměstnance. Důležité je především nadproporční snížení výdajů na sociální a zdravotní pojištění v těchto typech úvazků, protože zatímco hodinová mzda po rozpočtení čistého může být na první pohled nižší oproti trvalému pracovnímu poměru jen málo, důležité je, že za takového zaměstnance se odvádí významně nižší pojištění. A to také znamená nižší příjmy do důchodového, zdravotního a celého sociálního systému. Když se dotyčný ocitne bez zaměstnání (a to u tohoto typu úmluvy je velmi snadné), nemá nárok na plnou výši podpory. Nepřispívá na důchodový systém, ale přitom z něj nějakou formou bude zřejmě v budoucnu muset čerpat, aby neumřel hlady, protože z čisté mzdy si na penzi nenašetří.  Nejmarkantnější je to na zdravotním pojištění, kam přispívá minimální položkou (dnes 1080 Kč měsíčně), hrazena je mu ale péče ze společné pokladny v plné výši jako komukoliv jinému. Je nyní jedno, zda se to řeší vrstvením částečných úvazků, kombinacemi dohod o provedení práce, živnostenskými listy a brigádami (detailně je problematika popsána třeba zde v Gender Sociologii), podstatné je, že ušetří především zaměstnavatel. Ovšem na úkor státu a sociálního systému, kterému peníze chybí a je třeba je brát jinde.
Pravicový argument tradičně zní: když se jim ta práce nelíbí, ať jdou dělat jinou. Realistický argument zní, že ne každý může jinou práci najít. Prvním faktorem je regionální nezaměstnanost, kdy není k dispozici práce ve vašem oboru a něco dělat musíte. Druhým, často podstatnějším, je fakt, že na jinou práci nemá dotyčný dostatečnou kvalifikaci. Ano, mohl by místo v hypermarketu dělat ještě na poště, prodávat jízdenky na dráze a další méně kvalifikované práce, jenže těchto prací je konečné množství. Stojí za připomenutí, že řadu těchto prací jsme vyexportovali do Číny, takže dotyčný nemůže jít k pásu do fabriky, zaučit se třeba na spřádacím stroji a vyměňovat vřetena, protože množství těchto fabrik u nás dramaticky pokleslo. Často není sehnatelná alternativa, kde by systém zaměstnávání nefungoval stejně.

Ani arugment „měl se lépe učit„, neobstojí. Ne každý je nadán schopnostmi se lépe učit a kromě toho nemilé je, že kdyby se všichni lépe učili, tak zrovna vy byste mohli být pěkně v loji, protože jste vysokou dodělal s odřenýma ušima. A do třetice: když by se všichni zvládli lépe učit, kdo by tedy dělal na pokladnách? Holt ti nejhorší z těch dobře se učících. Argument, že na nekvalifikované práce bychom si mohli dovést emigranty z ciziny ponechme opět kontumačně stranou (a ostatně řada pracovníků hypermarketů právě ze Slovenska či Ukrajiny pochází), zkoušely to podstatně bohatší státy a má to své potíže, které by nám zamotaly hlavu. Ani Katar nebo Saudská Arábie z toho nejsou zrovna šťastni. Ne, prostě se smiřme s tím, že lidé jsou různí a někteří prostě neumí programovat a nikdy se to nenaučí, ale zato umí markovat zboží na kase a ještě se usmívat…

Suma sumárum tu máme skupinu lidí, u kterých je zřejmé, že nebudou více kvalifikovanou práci (jako je třeba vaše programování či vyplňování powerpointových presentací, pokud věříte tomu, že je kvalifikovaná…) schopni z nejrůznějšího důvodu provádět. Otázka je, co s tím. Vytěsnit tyto lidi na periferii a nechat je zde živořit, nebo se pokusit jim zajistit důstojné podmínky k životu tím, že pro ně společnost přeci jen bude mít i méně kvalifikovanou práci? Což mimo jiné může mít ten příjemný efekt, že nebudete zakopávat o žebráky na každém kroku ze své luxusní limuzíny?

V jistou chvíli své existence se evropská civilizace opakovaně rozhodla (jako už za starověkého Egypta, Řecka a Říma), že zvolí druhou variantu a pokusí se v rámci svých možností zachovávat místa i pro méně kvalifikované pracovníky, případně přerozdělovat prostředky v rámci společnosti a to prostřednictvím daní a podpor jak na podporu zajištění takových pracovních míst, tak na podporu beznadějných případů nezaměstnatelnosti. Stát například do jisté míry uměle spoluvytváří méně kvalifikovaná pracovní místa, po dlouhou dobu dvacátého století byla k tomuto účelu používána pošta nebo železnice, která se stala dobrým „odbytištěm“ méně kvalifikovaných lidí.

Není to systém ideální, ale lepšího se zatím nevymyslelo. Důvody, proč se tak naše společnost kdysi rozhodla, necháme stranou, byla by to delší a vcelku bezúčelná odbočka, kterou si udělejte privátně, pokud se vám zdá, že jsme se kdysi rozhodli špatně. 

Na jednu stranu tedy potřebujeme mít zaměstnané, vydělávajíci lidi a firmy, jejichž výnosy by bylo možné zdanit a přerozdělit je směrem do sociálního systému. Jenže systém se zadrhává, když se nadměrný počet dotyčných pokouší ze své role v systému vyvléci – a z povahy systému nepřekvapí, že vyvléci se chtějí ti, kdož jsou zdaňováni, málo pak ti, kdo jsou podporováni, jako důchodci, nemocní či právě nezaměstnaní. Právě výše uvedeným mechanismem se ze systému vyvléká část těch, co mají přispívat – tedy zaměstnavatelé. Ke škodě jak zaměstnanců, tak zbytku společnosti, jíž vzniká větší zátěž na sociální systém – nároky na něj zůstávají, ale příjmy do něj se snižují.

Argumentem hypermarketů je, že potřebují snížit mzdové náklady, aby obstály v konkurenci. Tento argument, podrobený ekonomickému zkoumání, je lichý. Hypermarketům nekonkurují jiné hypermarkety v nákladově levnější Číně, ale prodejci v místě, kteří podnikají ve stejném ekonomickém prostředí. Tedy jiné velkoprodejny a malí soukromníci.

Dnes je již empiricky ověřeno, že hypermarkety použijí svoji sílu k tomu, aby zdecimovaly soukromé obchodníky, zatímco jiné velko-prodejny jim nevadí, proti nim se vymezují reklamní kampaní, nikoliv bojem o levnějšího zaměstnance. Praxe ukazuje, že snížení nákladů na zaměstnance se nepromítá do cenotvorby. Tu ovlivňují především marketingové kampaně používané k vymezení proti jiným velkoprodejnám, které se v oblasti zavádějí, po určité době se situace mezi velkoprodejnami dostane do rovnovážné polohy a ceny (měřeno cenovým košem) se ustálí s ohledem na kvalitu prodávaného zboží. Ušetřené mzdové náklady neputují do snížení cen, ale do zisku pro majitele sítě prodejen a pokud už, slouží k podpoře zavedení v jiném regionu. A nakonec: v okolí hypermarketu zkrachuje řada menších prodejců, kteří v úhrnu zaměstnávají podobný počet lidí, ne-li větší. K argumentu zda je to škoda a k mýtu neviditelné ruky trhu se ještě dostaneme později.

Tady se dopustíme dalšího zjednodušení, protože odbočka by nás stála mnoho času. Důvodem tohoto počínání na straně velko-prodejen (hypermarketů) je skutečnost, že management je hodnocen nikoliv podle toho, jak jsou spokojeni zaměstnanci, ale podle výnosů. A ty musí být podobné, jako u rizikových finančních derivátů, což znamená požadavky na vyšší finanční profitabilitu, než bylo dříve u podnikání obvyklé. Podnikání se proměnilo: namísto dlouhodobé strategie jde o krátkodobé zisky, podle nichž je management odměňován. Proto se zaměstnanci přeřadili z položky dlouhodobých strategických vztahů do položky krátkodobého spotřebního zboží.

Poslední z větších argumentů pro snížení mezd a prekerizaci pracovních kontraktů, který si uvedeme, je flexibilita. Zaměstnavatel musí být flexibilní. Musí umět reagovat na situaci na trhu a být schopen propustit ihned a bez obav z finančních ztrát větší počty pracovníků, říkají zastánci rychlého vyhazovu. I to je lichý argument. Velké řetězce mají značné know-how týkající se prodejních špiček a očekávatelných událostí. Je jasné, že na vánoce budou potřeba brigádníci, ale po většinu roku je možné dobře předvídat, kdy a kolik lidí bude potřeba a naplánovat si předem potřebné kapacity pracovníků. Což také obchody rutinně dělají a interně předvídají velmi spolehlivě. Pokud dnes chtějí propouštět, dělají tak po zralé úvaze, ale také s vědomím toho, že je to bude stát minimum peněz. Ani možnost snadno a rychle vypovědět prekérní kontrakty není pro hypermarkety limitující faktor: konkurence si vedle nepostaví krám za pár hodin, ale spíše za měsíce, které se může hypermarket připravovat. Hypermarketům větší flexibilita pracovních kontraktů nijak nepomáhá v konkurenceschopnosti. Jen ušetřit peníze a navýšit zisky.

Hypermakety jako substituce zábavy

Nyní se vydáme do druhé části povídání. Jakou roli vlastně hypermarkety plní a nakolik je potřeba, abychom nakupovali v neděli odpoledne? Na argument, že je to vaše svobodné rozhodnutí nakoupit si, kdy chcete, zapomeňme. Diktovat vám to může jak stát, tak prodejce, tak rodinná situace (například manželka). Je nasnadě, že prodejce chce mít otevřeno kdykoliv, kdy přijde dostatek zákazníků, pro něj je to tedy jednoduchá úvaha založená na tom, kolik zákazníků přijde v jinou dobu, když budou vědět, že je zavřeno a kolik nakoupí jinde nebo vůbec nenakoupí. To nás asi napadne a odtud pochází většina argumentace pro svobodnou volbu otevírací doby prodejcem.

Doba otevření hypermarketu má být podle průzkumů souvislá. I kdyby se ukázalo, že v době 9-11 hodin je návštěvnost hypermarketu minimální, není vhodné udělat otevíračku 7-9 a pak 12-20 prostě proto, že nesouvislá otevírací doba vzbuzuje v zákaznících nejistotu „zda budou mít otevřeno“. Některé nezávislé průzkumy uvádějí, že to je hlavní psychologická vzpruha z neustále otevřených obchodů Tesco, nemusíte přemýšlet, jestli ještě mají otevřeno. Je ale také pravda, že návštěvnost v době 1-4 hodina noční je zcela minimální, což vedlo ostatní prodejce spíše k posouvání otevírací doby k 21 hodině, než kopírování strategie „neustále otevřeno“. Ta souvisí s tím, že Tesco je zaměřené na „aktivní mladé lidi“ – tedy v překladu na prací vystresované zaměstnance a managery, kteří mají dojem, že při jejich pracovním vytížení mají nárok na to být obslouženi kdykoliv. Což je strategie, která by u důchodně a nízkopříjmově zaměřeného Lidlu nefungovala. 

Je také třeba přiznat, že nákupní zvyklosti se posunuly. Řada lidí má přes týden pracovní zápřah, který jim neumožňuje pohodlně nakoupit vše, co by chtěli. Tady je potřeba připomenout, že pracovní zápřah se podle průzkumů týká především lidí, u nichž došlo k prekerizaci pracovního smlouvy. Řada lidí, ačkoliv si to neuvědomuje, musí na mírně nastandardní příjmové ohodnocení bez většího sociálního zajištění pracovat výrazně nadprůměrně, což mimo jiné považuje za svou osobní výhru a výhodu nad systémem. Právě tato skupina lidí má nejčastěji problémy se systematizací nákupu podle výše uvedeného hesla: když já pořád pracuju, trvám na tom být vždy obsloužen. Je jisté, že zvládnout nákup základních potravin v běžném pracovním týdnu a pracovní době se daří i těmto lidem, ale považují za neodmyslitelnou výsadu svého života mít možnost koupit si černé olivy s mandlí i v sobotu večer, když na ně dostanou chuť a zajedou si do hypermarketu. A to je první zákaznická skupina, která má s regulací pracovní doby hypermarketů problém. Ale jak ukazuje zkušenost například z Lucemburska, jedné z nebohatších evropských zemí, přežijí i tihle lidé, ačkoliv mají obchody otevřeno v sobotu do dvanácti …

Tou druhou jsou lidé, jimž hypermarkety a nákupy nahrazují zábavu a sociální vyžití. Překvapivě často jde o rodiny s dětmi, ale i o bezdětné páry, často mladší, velmi často též o skupiny teenagerů. Kam vyrazit v sobotu? Co se podívat, co je nového v nákupním centru? Můžeme mrknout, co dávají v kinu, mrkneme na nové oblečení, slevy. Oběd dáme v jídelním koutku, děti – jsou-li – samy vymáhají, aby mohly být vypuštěny do dětského koutku, kde zapadnou do plastových míčků a na velké skluzavky. Obchodní centra se stávají zábavními zónami. A všimněte si, jak vehementně se nákupní centra v reklamě snaží pasovat nakupování na zábavu a vymýtit dojem, že jde o proces plný utrpení a  nudy zejména mezi pány. V Praze je zcela běžné, že nákupní centrum pořádá výstavu amerických silných automobilů, předváděčky nejnovější techniky, televizí a herních konzolí, aby pánové ztratili zábrany a neodepírali partnerkám návštěvu nákupního centra. Pro děti bývá často zábavný pořad plný ježibab, písniček a soutěží o sladkosti – opět něco, co děti mají rády a pro rodiče je pohodlné s nimi takovou záležitost absolvovat v nákupním centru, než ji vyhledávat jinde, natož ji samostatně organizovat.

Samostatně stojí za to zastavit se u jídelních koutků. Musí je mít každé obchodní centrum, má-li se stát středem víkendové zábavy. Není tajemstvím, že je třeba přilákat značky jako Mekáč, KFC, nově Burgera a to přikořenit alternativními kuchyněmi ze všech koutků, ale ideálně od sítě na tuto krmi specializované, se kterou se návštěvníci potkávají i jinde. Nejde o kulinární zážitky, ale o důvěryhodnou značku. To za prvé. A za druhé o cenu. Té se dosahuje tím, že na rychlé občerstvení konzumované mimo místo prodeje je uvalena nižší sazba DPH. Aby bylo možné na DPH ušetřit, fungují provozovny v nákupních centrech tak, že jídlo dají do jednorázových talířů či obalů a nemají vlastní prostory k jeho konzumaci. Prostory, jejich úklid a vybavení zajišťuje třetí strana, tedy provozovatel nákupního centra. Tím pádem si můžete koupit i svíčkovou v nákupním centru se sníženou sazbou DPH. Představte si, že by podobný trik zkusil použít provozovatel normální restaurace: tvrdil by, že jídlo si kupujete od někoho jiného, než kdo provozuje místnosti, v nichž host jídlo sní. Jenže s provozovatelem malé restaurace se finanční úřad párat nebude, s developery a provozovateli velkých nákupních center disponujících miliardovými obraty už panují jiné vztahy a větší obezřetnost v tom, zkřížit jim plány.

Výsledkem výše uvedeného je decimace terciální, služební sféry v okolí nákupních center, přičemž okolím se myslí nikoliv pár ulic, ale v případě Prahy velké takzvané spádové celky, které jsou příhodně dopravně propojeny s nákupním centrem. Tomuto trendu se říká odumírání spádových lokalit a odborníci před ním varovali ještě v době, kdy na náš trh hypermarkety teprve přicházely. Jenže tehdy jsme to považovali za planné varování a pokud už, tak jsme se domnívali, že zvítězí lepší kvalita. Nezvítězí, jak vidíte na praktickém příkladu triku se sníženou sazbou DPH, nemá šanci. A podobných finančních záležitostí, které kolem nákupních center a hypermarketů fungují a které znemožňují rovnou konkurenci s menšími prodejci, je celá řada.   

Decimace terciální sféry se neprojevuje jen v oblasti restaurací, ale kupodivu i tam, kde bychom ji čekali málo: v kultuře. Tak, jako nákupní centra nahrazují či vytvářejí svébytný způsob zábavy coby neproduktivního trávení času, klesá využívanost a poptávanost zařízení na to specializovaných a s nákupními centry nepropojených. Nejhůře jsou na tom potom zařízení, která nabízejí zcela jiný způsob zábavy, nez nákupní centra a nejvíce se to týká dětských programů, protože děti za sebe rozhodovat nemohou a vlivu nákupních center snadno podléhají. Pro rodiče je jednodušší jet o víkendu do nákupního centra, kde se děti zabaví i za cenu nákupu pár nepotřebných a vcelku levných hraček, než vyhledávat dětský program v dětském divadle, domově mládeže nebo na hvězdárně či v ZOO.

Jedním z dalších dobrých důvodů, proč jsou v zahraničí omezovány otevírací doby nákupních center, jsou limitovány jejich počty ve městech a velikosti podlahových ploch, jsou právě ve zjištění, že omezení nákupních center a hypermarketů zvyšuje příliv prostředků do terciální sféry a to v celkovém objemu. Zjednodušeně řečeno, místo nákupu zbytného  zboží a laciné zábavy v nákupním centru se najde dost takových, kteří zajdou na náročnější představení a zde utratí své prostředky. Což je pro stát jako takový výhodnější: prostředky se rozptýlí do širší terciální sféry, od které se je zase efektivněji daří vybírat. Navíc stát může snížit své subvence pro zábavní terciální sféru, například na podporu mládeže, při zachování kvality.

A stejně jsme proti

V první části tohoto článku jsme zjistili, že hypermarkety a nákupní centra neprospívají ani způsobu zaměstnanosti, ani její celkové úrovni, dokonce kritické hlasy tvrdí, že obojí poškozují. V části druhé jsme si ukázali, že ubírají peníze tradičním institucím zábavy a kultury, což nevyvažují stejnou či vyšší kvalitou. Toto jsou důvody, které za běžných okolností stát považuje za důvody legitimní k tomu, aby se rozhodl přistoupit k určité regulaci daného odvětví, ať již formou nároků, omezení nebo zdanění či jiných překážek. A to je také důvod, proč v západní Evropě je běžně regulován počet hypermarketů a nákupních center v regionu i jejich otevírací doba.

Suma sumárum tedy existuje řada dobrých důvodů pro regulace hypermarketů a nákupních center (v tomto textu mezi ně kladu často rovnítko, z hlediska tohoto výkladu jde o příbuzné věci, oprávněnou námitkou je, že to neplatí zdaleka ve všech aspektech jejich podnikání, ale v tomto přesvědčivě ano). V Česku se ale vlivové obchodnické skupině podařilo většinu omezení překonat do té míry, že patříme mezi nejméně regulované země v evropském kontextu. Menší regulace je jen ve státech Východní Evropy (Bulharsko, Rumunsko) a v Rusku, kde ovšem jsou zvyklostní omezení diktovaná gubernátory bez opory v zákoně, zato vymáhatelná a vymožená. Jiná situace je samozřejmě v Asii nebo Americe, kde je do jisté míry nesrovnatelná, do další míry tyto teze podporující a v každém pádě na samostatnou analýzu.

Je pravděpodobné, že v horizontu několika let bychom na omezení otevírací doby hypermarketů a omezovaní jejich působení na místním trhu vydělali, důvodů je pro to mnoho. Nic z toho neznamená, že by bylo možné situaci v nejbližší době nějak snadno změnit. Především se podařilo obchodní lobby zcela odbourat jakoukoliv debatu o tomto tématu, takže u široké veřejnosti neexistuje žádné povědomí, natož podpora k takovému kroku. Kromě organizací považovaných za ekoteroristické toto téma zviditelňují jen komunisté a občas okrajově lidovci s tím, že první tématu spíše škodí svou prostou účastí, druzí jej podávají naprosto nepřesvědčivě, nejsou schopni vyložit argumenty. Novinářská obec má o téma minimální zájem a logicky popřává sluchu spíše těm, kteří se o tématu umí vymáčknout, což je obchodní lobby zastoupená v nejsilnějších politických stranách a dnes považovaná za liberálně-kapitalistickou.

Výsledek je takový, že nastavení otevírací doby, prodejní plochy i šíření hypermarketů a nákupních center Českou republikou, je dnes obtížně zpochybnitelné a i soudně uvažující lidé mají potíž téma pobrat a racionálně, neemotivně zpracovat. Podpora vůle provozovatelů hypermarketů se považuje za ekonomický liberalismus, ačkoliv ve skutečnosti je nejvyšším stádiem pravicového korporativního globalismu se všemi jeho nejhoršími průvodními znaky a projevy. Ale tak už to chodí, když nemáme moderní levicově orientovanou stranu v žánru skutečné moderní levicové a sociální argumentace, nikoliv v tématech třídního boje a revoluce dělnické třídy. Což je pro politický vývoj země fatální škoda.

Poznámka na závěr: článek nenavrhuje způsoby omezení otevírací doby ani její provedení, jen poukazuje na fakta vedoucí k názoru, že toto by byl rozumný přístup.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama