Jádrem Klausovy knihy je stížnost na přeregulaci současného Česka. Na krásné křivce Václav Klaus ukazuje, jak moc se změnila míra regulace od jeho vlády do dneška a připouští, že o bodu nástupu křivky lze debatovat, ale tvar je neoddiskutovatelný. A je to nepopiratelná vina EU.
Druhým knižním ráhnem je privatizace. Ta proběhla příkladně, s jednotlivými opomenutími a kdo je proti, neví, o čem mluví.
A za třetí stesk nad současným marasmem, k němuž vedlo opuštění pravicové politiky i takovou stranou, jakou byla ODS. Už z těch bodů můžete jasně autora poznat.
Co se Klausovi nedá upřít, je přesvědčivost. Zejména rekapitulace raných kapitalistických let Česka je podmanivá a jestli jste zvládli přečíst Weigelův úvod knihy, téměř stejně dlouhý, jako kniha sama a ještě více adorační, jste jistě naladěni. Dobré je, při čtení si vzít k ruce něco méně zaujatého, třeba Maynatův Vzestup a pád českého kapitalistmu, kde řada optimistických tvrzení Václava Klause dostává kontext – a zní již méně optimisticky.
Pokud chcete číst obhajobu éry Václava Klause, do knihy jděte. Jenže obhajoba se může zároveň snadno stát obžalobou. A to bude obsah zbytku tohoto textu, protože ta nahrávka na smeč se nedala neodpálit.
Klausismus je konec dialogu politiků s občany
Všechny tři body klausismu totiž vedly k jednomu: k tomu politickému marasmu, na který si Václav Klaus ve knize stěžuje. Klaus není prorokem, ale příčinou. V první polovině devadesátých let v obrovském chvatu provedl řadu reforem, za které se stal legendou. Ke škodě legendy zapomněl odejít, protože pak přišlo to, co se legendám stává. Neschopnost přijmout kritiku a vést dialog. Klaus druhé poloviny devadesátých let vyžaduje následování, ne rozhovor, uctívání, ne spolupráci. Těžko se divit politikům, kteří koncem devadesátých let odcházejí z ODS – což Klaus nazval atentátem. Právě tady totiž začíná shnilost české politiky. V tom, že politici se vracejí ke komunistické praxi přikazování, sdělování. Oponenti jsou zesměšňování, ostrakizováni, debata je nepřítomná, kdo je proti, je ne jen bloud, ale třídní nepřítel. S ohledem na to, že česká společnost sama není jednotná v pohledu na svou nedávnou historii, není jednotná ani politicky a při takto černobílém vidění politiky je zřejmé, proč se veškeré potřebné reformy (školství, zdravotnictví, důchodová atd) posouvají, odkládají a vlastně nikdy neprovedou. Tohle je první vina, kterou kladu na bedra Václava Klause: odstranění dialogu z politiky. Klausovo vnímání politiky je takové, že do politiky nemá co kdo mluvit, pokud není politikem, pokud nenese politickou zodpovědnost. Klausovi vadí občanské spolky, zájmová sdružení, jakékoliv organizace, které do politiky zasáhnou a zasahují. Jenže taková už je demokracie západního střihu: kdokoliv se může vyjádřit k tématu, u kterého má dojem, že se ho týká. A kdokoliv mu může odpovědět. Rozhodovat by měla síla argumentů, schopnost přesvědčit o tom, že zrovna toto je správně.
Klaus si nachází na občanská sdružení hůl v podobě “nátlakových spolků”, které se snaží obstrukcemi blokovat “veřejně prospěšné záležitosti”. A to je právě to dědictví klausismu. Vyjádření názoru a právní blokování například stavby silnice není obstrukcí. Obstruktivním se stává teprve v případě, kdy neefektivní soudy nejsou schopny dostatečně rychle rozhodnout a celá věc se vleče léta, desetiletí. Jenže právě reforma soudů bylo něco, co měla vláda udělat záhy po revoluci a dodnes na justiční mizérii narážíme. Kvalitně fungující justice by nám pomohla oddělit vyděračské spolky (asi fakt existují) od těch, kterým jde co nejlepší řešení a zohlednění připomínek obyvatel, kterých se to dotýká). Klausův dojem, že do politiky smí promlouvat jen politici nesoucí “politickou odpovědnost”, je mylný. Politika je věcí všech a zodpovědnost je jen jedna. Je přeci lhostejné, zda ztratíte kredit jako občan, podnikatel nebo politik.
Klausismus předpokládal, že socialismus vychoval světové podnikatele
Podobnou slabinou trpí obhajoba privatizace. Klaus obhajuje svou tezi, že bylo třeba privatizaci rychle hnát kupředu, že změnou ekonomickou bude i vychován nový občan, nová společnost a to že byl cíl. Že bylo v podstatě jedno, komu se dostanou majetky do rukou, protože zůstanou v zemi, budou dávat práci lidem a nový jejich správce bude jistě lepší, než stát.
Celá tato část transformace socialistické ekonomiky stála na předpokladu, že v socialistickém Československu vyrostlo několik stovek až tisícovek podnikatelů světového formátu, kteří budou schopni převzít často rozsáhlé podniky, během maximálně dvou let je transformovat z východních na západní trhy, zajistit jim bankovní financování a provést je unikátním obdobím ekonomické transformace. Naopak se nepočítalo s tím, že se najde statisticky významné množství lidí, kteří tuto schopnost mít nebudou a nebude to na nich poznat, nebo dokonce těch, kteří si uvědomí, že jednodušší bude vydrancovat to, co vydrancovat jde a přežití firmy neřešit. Přidejme k tomu oblíbenou mytologii o síle českého rodinného stříbra, kdy například kladenská Poldi byla nerentabilní ještě před rokem 1989 a ani při zachování plného provozu by se za situace, která byla na trzích s ocelí do roku 2015 rentabilní nestala. Část toho Václav Klaus vyřešit uměl: například nutil tuzemské banky, aby vytvářely financování lidem a firmám, kteří si o něj řekli, ačkoliv by podle bankovních kritérií žádné úvěry dostávat neměli. Naučit je transformovat socialistickou firmu, najít nová odbytiště a obstát v nadnárodní konkurenci, to už je naučit nemohl a na tom také velká část privatizace dojela. Smutné je, že nakonec tam, kde majitel či správce byl zodpovědný, musel sám svěřenou firmu vytunelovat, nerentabilní část nechat padnout a tu rentabilní provozovat dále, přičemž právě tohle tunelování se stalo další morovou ránou na české společnosti, protože rozevřelo ostří kudly mezi podnikateli, kteří se snažili zachránit, co se dá a mezi zaměstnanci a zbytkem společnosti, které tento postup může dnešní levice a revoltující část politického spektra předhazovat jako důkaz, že vše z polistopadových pořádků jest špatně.
Socialismus nevychoval podnikatele světové třídy. Klausova myšlenka, že ekonomickou změnou probudíme změnu společenskou, byla zajímavá, ale nereálná, protože v základu té změny zase stála společnost vychovaná socialismem. Ostatně, zapomínání na to, že základem společnosti je člověk se svými vlastnostmi a potřebami, je trvalý problém Klausova uvažování.
Přeregulovaná společnost? Ne, jen vznikly zákony
Regulace jsou Klausovo téma. Ztrácíme svobody, burcuje. A zapomíná nám říct, že ve skutečnosti nejde o ztrátu svobody, ale kodifikaci práv a nároků. Jeden z problémů devadesátých let byla naprosto nedostačující legislativa, zejména v ekonomické oblasti. Dalo se brát plnými hrstmi a zůstat právně bezúhonným občanem. Jenže po tomhle přerozdělení majetku ti, kdo si jej přerozdělili, začali volat po jeho zajištění, stejně tak ti, kterým se ten postup nelíbil. Volné plynutí zdrojů bylo najednou na obtíž všem, kromě ekonoma Klause. Dlužno dodat, že z čistě ekonomického pohledu je skutečně poněkud jedno, ke komu nakonec majetek doputoval, z hlediska společnosti, jejích nálad a jejího zdraví, které se nakonec projeví v jejím ekonomickém výkonu, to ale jedno není. Ve skutečnosti to byla také nedostatečná regulace, nedostatečná transparentnost a tím i nerovná soutěž.
No a protože Klausovi se nepodařilo ve společnosti s myšlenkou nulové regulace prorazit, zkouší to přes implementaci nenávisti k Evropské unii. Fakt je, že Eurounijní regulace mořského rybolovu pro nás není tak důležitá, ale důležité pro nás je, aby se evropský trh choval jako jeden trh a pravidla, která platila pro téměř třicet členských států se sjednotila. Což někdy může působit komicky, ve skutečnosti je to ale obrovské zjednodušení obchodu. Tomu dáte za pravdu v momentě, kdy se pokusíte něco většího prodat co neeurounijní ciziny. Ve skutečnosti jsem všechny ty regulace měli, třeba na křivost okurek, ty k nám nepřišly s EU – co k nám ale přišlo, jsou třeba finanční a ekonomické zákony, které upravují způsoby, jimiž různí výtečníci ojebávají občany o jejich peníze a práva. Méně svobody zlodějům, to je úkol zákonů a regulace. Úkolem politiků je takové zloděje rozpoznat a zainteresovat legislativu na jejich vykolíkování do kriminální zóny. Což je přesně to, co Václav Klaus neudělal a spoustu věcí nechal při nejlepším v zóně šedé.
Současný marasmus způsobilo rozdělení společnosti
A tím se dostáváme k poslednímu Klausovu stesku. Současný politický a společenský marasmus. Podle Václava Klause přišel prostřednictvím nejrůznějších konjunkturalistů a podivných existencí, mezi nimiž lze cítit (a nejsou jmenováni) Babišové, Okamurové, Věci veřejné a další podobné záležitosti. Jenže tak jednoduché to zase není.
Klausova teze, že pro morálku není v ekonomice žádné ospravedlnění, žádný důvod, tady naráží na realitu. Na to, že zjišťujeme, jaká je cena etiky a morálky v ekonomice: nejdříve jen blbá nálada, pak prudká deprese a destabilizace společnosti, která následuje po ztrátě důvěry v politické elity. Ty politické elity, které přestaly se zbytkem společnosti komunikovat jinak, než prostřednictvím odfláknutých zákonů a nevážných předvolebních slibů. Starší části společnosti to připomíná minulý režim, který jakoukoliv sebereflexi společnosti zapovídal – a tím se také do života vrátil pojem papaláš, který tak skvostě přistanul premiérovi Paroubkovi, ačkoliv by se hodil už pro řadu těch před ním.
Deprese společnosti se tak promítla do deprese ekonomické – společnost nebyla ochotna podávat ekonomické výkony, zaujata přesvědčením, že kladné výsledky budou privatizovány, zatímco prohry znárodněny. Což se také zhusta dělo. Korupce politiků se stala strašákem a novou omluvou pro vlastní chyby. Dále se flákáme v práci, dále si účtujeme nevykonané práce, šidíme daně i zákazníky a politická korupce je jen ospravedlněním toho, proč se všechno tak samozřejmě ošolíchá.
Namísto recenze jsem se propadnul do svého vlastního vyrovnání s érou Václava Klause. Ekonom, který jako sůl potřeboval protiváhu v podobě morálního a respektovaného člověka s nímž by si našel nějaký modus operandi. Takovým pro mě byl Václav Havel, ale pro Václava Klause nikoliv. Svým přesvědčením, že morálka je v ekonomice zbytná a politika je nadřazená společnosti, nekritizovatelná z venku, se Václav Klaus přihlásil k odkazu socialistického Československa, jemuž jako prognostik do revoluce sloužil a z jehož myšlenkového odkazu se nakonec překvapivě příliš nevzdálil.
V české společnosti tím zanechal hlubokou ránu. Osudně rozdělenou společnost, náchylnou k infekcím politického populismu. Společnost, která vyčerpala své nadšení pro politickou i ekonomickou transformaci, aniž by doběhla do bodu, v němž je možné si vydechnout, zastavit se a promyslet, co dále. Společnost, která marginalizovala, zesměšnila své elity, nahradila je bulvárními protagonisty. Která zničila svou novinařinu, hlídacího psa politiky, policii i soudy – která přivedla do nihilismu vlastně všechny hlídací body demokracie.
Je pravda, že tomu všemu se mohla společnost vzepřít. Do jisté doby to byl zvratný proces. Bohužel jej prohlédl málokdo a ti, kdo se mu vzepřeli, neměli dost sil na to, aby mohli účinně vzdorovat. V tomto ohledu je Klaus osudovým člověkem Česka. Jen je těžké na něj vzpomínat v dobrém a jen je třeba doufat, že už jej budeme potkávat jen ve vzpomínkách.
Nakonec to totiž byl Václav Klaus, kdo ze slevových letáků jím nenáviděných supermarketů udělal politickou tribunu a fundatorium předvolebních soubojů.
Tam, kde Klaus fungoval jako ekonom, fungoval skvěle. Tam, kde bylo zapotřebí vzít v úvahu lidi, jichž se ekonomika týká, selhal.