Reklama
 
Blog | Patrick Zandl

Stanislav Gross: obstát je třeba za života, ne ve chvíli smrti

Tváří v tvář smrti je těžké obstát. To musí člověk do té chvíle. V ni samu je pozdě. Tak by se dala shrnout smrt někdejšího premiéra Stanislava Grosse. Umírněně a soustrastně nyní krčit rameny či projevovat lítost, je farizejství milosrdenství. 

Stanislav Gross nikdy neprohlédl a nikdy se nepoučil ze svého zázračného zbohatnutí. Pouze tváří v tvář smrti přijal Krista, snad v naději, že to samo stačí ke spáse. A vyslovil pár všeříkajících, obecných slovíček a omluvných frází, aniž by se vyznal z toho, za co se omlouvá. A protože církev, kterou přijal, nás učí, že odpuštění předchází nejprve pokání, ani své křesťanské probuzení nakonec Stanislav Gross nedokonal. Pokusil se oklamat tu, kterou neoklame nikdo gestem tak prázdným, jak plné zůstaly kapsy jeho a jeho rodiny.

Samozřejmě. Stanislav Gross nebyl žádný velký démon politky, pouze člověk, který se dostal ke korytu a neváhal brát. Těžko ho soudit, když vidíme, že mnoho jiným stačí mnohem méně pokušení; tedy jej nesuďme. Ale rozhodně není fér tvrdit, že na konci svého života prohlédl a kál se. Neudělal nic z toho.

Nezaslouží si naše opovržení, snad jen místo v našem politickém ponaučení. A naději v Boží spravedlnost a milosrdenství. A nejistotu toho, zda se spravedlnosti dostalo jemu nebo nám.

Reklama

Nepřál jsem mu takovou smrt. Rozhodně ne. Naopak, přál jsem mu dlouhý život ve státním vězení.

Nezlobte se na mne. Nic smířlivějšího při smrti takového člověka neumím říct.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama