Reklama
 
Blog | Patrick Zandl

Okamuristická politika je cesta do pekel, cesta jinam je ale zdlouhavá

Vyjadřoval jsem se občas znechuceně až pohrdlivě o Tomio Okamurovi a je možná na čase, uvést to do pevného základu, na který budu moci odkazovat, až se mě někdo zeptá, proč mi leze okamurismus na nervy.

Tak především, nehodnotím jej jako člověka, neznám ho, je jistě možné, že je poctivý, fajn, inteligentní, ale to pro tuhle chvíli není podstatné. Podstatné je, že jde o další podivné lákadlo tuzemské politiky a je dobré si říct, proč jde o lákadlo systémově zavádějící.

Tak především, co je špatně: Tomio Okamura říká jednoduché pravdy, které jsou na nic. Nemáme krást, cikáni mají pracovat, dálnice mají být levnější, my máme být zdraví. S tím se dá souhlasit. Jenže Okamura není Ježíš, aby přišel k nemocnému, dotkl se ho, nemocný vstal a byl zdráv. Je jenom člověk, který presentuje jako průlomové banální pravdy, které vám řekne dítě v mateřské školce. Chybí mu řešení. Nekrást je cíl, ne řešení, to se snadno zaměňuje, ale je to dost rozdíl. Takže Okamura není žádná změna oproti tomu, co máme. A myslím to upřímně :)

Častá námitka v Okamurův prospěch je, že je to pořád lepší, než ti politici, kteří jsou dneska u kormidel. Ale není to lepší – to už se vyzkoušelo na Bártovi a podobných lumenech. Ano, znovu to ověříme na Babiších a Okamurech? Především a znovu opakuji, Okamura není politi, je to mluvící hlava, která něco dokázala za mnoho let v segmentu, kde podniká a pracuje a nyní chce vstoupit do segmentu, kde nezná ničeho. A to není výhoda, ale handicap. Jediná výhoda, kterou možná bude mít do počátku, že nic neukradne, nezkorumpuje se ihned, protože ani nebude proč jej korumpovat a co mu dát slíznout. Ale to bude tak veškerá výhoda. Proč?

Reklama

Politika je umění vyjednávat a dohodnout se

Vraťme se k tomu, co je a co mý být politika. Obecně dnes u nás panuje přesvědčení, že dělat politiku rovná se sedět ve vládě a vydávat zákony, které ti dole poslechnou. Že to znamená být moudrý a dělat moudré zákony. Nu, to samozřejmě je jedna část politiky, ale je to také její poslední fáze. Ty první fáze politiky se nám nějak vytrácejí.

Samotné řecké slovo πολιτικός znamenalo společné rozhodování. A to je něco, co dnešní politice hodně chybí a co už si ani nevzpomínáme, že by mělo být její podstatou. To, že rozhodnutí učiníme společně tak, aby vyhovovalo pokud možno všem. Tedy, že podstatou politiky je jednat, vyjednávat, ne fláknout pěstí do stolu a rozhodnout, kterak to bude. Tím se politika demokracie odlišuje od autokracie diktatury. Pokud se shodujeme na tom, že chceme mít demokracii, měli bychom si toho rozdílu být vědomi a vyžadovat jej.

Ukažme si to na příkladu. Má se postavit dálnice přes oblast Velkého Pralesa mezi Velkým Centrem a Malým Centrem. Obě centra samozřejmě dálnici chtějí, takže proč ji nepostavit. No, jenže pak jsou tu obyvatelé Velkého Pralesa, kterých se věc také týká a dálnice najednou rozřízne jejich Prales na dvě půlky a udělá strašný hluk u jejich domovů (a to dálnice udělá). Pak se to také týká těch lidí, kterým Velký Prales patří a chtějí z něj mít Prales a taky lidí, kterým patří ta pole, přes která má vést dálnice a taky lidí, kteří mají chatičky a zahrádky v oblasti, kudy dálnice povede a také fabrik, kolem kterých povede. Každý chce něco, každý chce něco jiného. Lidé z chatiček nechtějí mít dálnici za humny, lidé z fabrik ano. Centra se chtějí propojit, Velký Prales by ale měl zůstat nerozdělen dálnicí. Do toho přistupují arbitrové přírody, nejrůznější ekologické organizace, které poukazují na to, že stavbou dálnice se zničí kus přírody, který už se nikdy za našeho života nevrátí. Archeologové, kteří namítnou, že dálnice vede přes starověké osídlení, takže přijdeme o kus historie, kterou se nikdy nedozvíme. Betonářská lobby buší: stavte stavte, pro stát je to dobré. Banky jsou ve frontě na úvěrování stavby, lidi chtějí práci na stavbě a železničáři si stěžují, že dálnici nebudou moci konkurovat, sníží jím výnosy a měl by je někdo více zadotovat.

Všichni na to zcela oprávněně mají svůj pohled.

Co je práce politika? Fláknout pěstí do stolu a rozhodnout? Postavit si pomník a dát si na něj bronzovou desku jako pan Hušák v Sazce? Ano, pokud to má dopadnout jako s Hušákem a se Sazkou – pan Hušák se má moc dobře, Sazka i její akcionáři mnohem hůře. Na to pamatujme, ten, kdo vládne flákáním pěstí do stolu, se má vždycky moc dobře.

Prací politika je dojednat to. Obejít všechny, všechno projednat a dohodnout kompromis: dálnice bude, víme to, že ji potřebujeme. Palouku se vyhne za 400 milionů Kč, kolem městyse ve Velkém Pralese bude obchvat (+3mld Kč), ten se zahloubí (+7mld Kč), pod Malou Mýtinou budou pro zvěř podchody (+300mil Kč). Do průmyslové zóny se udělá zvláštní sjezd (+500MKč), příjezd do Malého Centra bude tunelem (+4GKč), aby se nerušila rezidenční zóna. Železnici se přislíbí oprava koridoru, slibem nezarmoutíš a chce to poznamenat si, že má dojít k výměně ředitele železnice, aby se na tenhle slib zapomnělo. Cena bude trojnásobná, jenže to už je daň za řešení, které všem vyhovuje a je obhajitelné v dlouhodobém horizontu. Proč? Protože jinak budete muset později hledat mnohem složitější řešení a po mnoho dalších let se potýkat s neřešitelnými problémy.

Jak to? Když se stavěla magistrála skrze Prahu, práskl komunistický plánovač pěstí do stolu, ukázal, kde se povede magistrála a bylo. Během „pár let“ stála magistrála jak pravítko skrz centrum a historickou část města, nebylo třeba nic moc dojednávat. Pohoda, proč to tak nedělat dneska?

Právě pro to, co se stalo potom a co se táhne do dneška: lidé bydlící kolem magistrály si stěžují na smrad, na hluk, na parkování, na dopravu, vlastně na všechno. A řešení? Vlastně to nemá. Není, jak dostlačit smrad a hluk pod limity, leda celou magistrálu zakopat do země nebo se snažit dopravu odklánět jinam. Stavět provizorní bariéry, připlácet na lepší okna. Snížit rychlost. Přijímat dílčí a velmi drahá řešení, která následky zmírní, ale nevyřeší.

Kdyby celá věc nebyla promlčená, mohli by dnes majitelé zdejších domů a bytů natáhnout ruku a obrátit se na soud: my chceme peníze za znehodnocenou investici. Koupili jsme si dům v městské čtvrti a on se najednou ocitl uprostřed dopravního uzlu. Snížilo nám to hodnotu investice o X, chceme ty peníze. Chceme nyní byt za Y prodat a odstěhovat se někam, kde si za X+Y koupíme bydlení podle svého. A ano, tohle je také jejich právo, že svévolným zásahem státu nedojde k znehodnocení jejich majetku.

Jenže tuhle práci naši politici většinou neumějí. Chtějí rozhodovat od stolu, jenže od stolu se rozhodnout nedá. Musíte mít znalosti z místa, z konkrétního případu. Mluvit s těmi, jichž se rozhodnutí týká. Mluvit se všemi stranami. Ano, je to pracné, ano, těžko se tak získávají politické body. Je pro ně lepší navést společnost k tomu, že povinností lékařů je léčit, ne brát za to adekvátní peníze a kušnit, když vidí, že jejich nemocnice se rozkrádá. Je jednodušší společnost rozdělovat, než sjednocovat. Jenže příště to dopadne na vás. Povinností ajtíka je sedět a opravovat chyby, které tam nechal někdo jiný, protože stát to potřebuje. Povinností webmastera je opravovat kód tak, aby byl přístupný i pro státem direktivně zavedený prohlížeč. Nevěříte? Copak se někdo bavil s lidmi o zavedení datových schránek?

Aby se dobře lidem žilo, to není politický program

Ve skutečnosti by měla praktická politika konvenovat k jedinému cíli: aby se lidem dobře žilo. Což je to, co říká správně Okamura, že tak by to mělo být. Jenže většina našeho života se bohužel odehraje na cestě k tomuto cíli, nikoliv v cíli samotném. Je skvělé, že za padesát let bude česká společnost západoněmecky blahobytná, pokud si následujících 50 let utáhne opasky, bude žít v bídě a splácet státní dluh a kdo ví co ještě. Jenže naprostá většina čtenářů těchto řádek už z tohoto blahobytu mít nic nebude a dá se předpokládat, že ani neuvěří stabilitě prostředí, tedy tomu, že se nic nezmění a jejich děti se toho dožijí a budou takto blahobytné ony.

Zatímco všechny naše politické strany včetně komunistů směřují deklarativně k tomuto cíli (a nyní předpokládejme, že to myslí upřímně), liší se v tom, jak ho dosáhnout.

  • Komunisté centrálním plánováním a přerozdělováním, aby se všichni měli dobře. Stát bude moudře rozhodovat o tom, co se kde má udělat, kolik čeho vyrobit a sebere nadbytek a přerozdělí jej. To je přeci skvělá vize. Akorát se v praxi několikrát ověřilo, že nefunguje. 
  • Sociální demokraté soudí, že přerozdělování se provede přerozdělením daní a přenosem moci z centra blíže na ty, kterých se týká. Namísto vlády rady moudrých tu bude vláda angažovaných spoluobčanů, kteří budou vědět, co v jejich regionu si zaslouží peníze. I to je skvělá vize, jenže i u ní se ukázalo, že nefunguje, protože vede ke zpomalení rozvoje a inovace, což vadí v konkurenci se zbytkem světa. 
  • Česká pravice soudí, že vše obstará volná soutěž na trhu, kde soukromé firmy podle poptávky a nabídky vybudují infrastrukturu, školky, dálnice a že změny na trhu dynamicky absorbují, což bude jistě nejpružnější a nejlepší. I to je skvělá vize, jenže i u ní se ukázalo, že to takhle nefunguje mimo jiné i proto, že dálnici nepřenesete tam, kam se lidi odstěhovali a stejně tak soukromé firmy mají tendenci prosazovat svůj zájem vydělat nad zájem společnosti být kvalitně obsloužena.

Jaký z těchto tří směrů tedy vybrat? Praxe ukazuje, že je to případ od případu a že univerzální řešení neexistuje. Na monopolistické chování musí dopadnout „tvrdá ruka státu“ a zjednat nápravu, protože ačkoliv je jistě dobrá ekonomická teorie, že volný trh by srovnal i monopolistické chování, právě praxe ukazuje, že sice ano, ale často nikoliv za našeho života, což je vada na teorii dosti podstatná. Na fungující trh je naopak nejlepší nulový státní zásah a jeho plná svoboda s protěžováním samoregulačních mechanismů a rámců, protože tak jsou všichni nejvíce happy, zatímco vývojově zatím roztodivně progresivní obory, na kterých je z nějakého důvodu zájem, zase platí neefektivní a smradlavá státní podpora a subvence kombinovaná s rychlým vycouváním státní účasti v momentě, kdy se trh nastartuje. Proč to tak je? Proč případ od případu? Právě proto, že vhodně zvolená metoda reaguje na odchylky konkrétního případu od ekonomické teorie, která moudře říká, co a jak by mělo být. Takové zásahy jsou korekcí, která má dosáhnout ideálního stavu „aby se nám všem dobře žilo“. A jak už to tak bývá, každý vidí nejvhodnější zásah ze své pozice. Rolí dobrého politika tedy je jít a jednat.

Co s tím má společného Okamura? To je právě to. Nic. Nemá za kým jít, s kým jednat. Nikoho nezná, nemá kolem sebe žádné politické uskupení s reálnou mocí. Nemá to, čemu se říká „politický mandát“. A co je to politický mandát? To, že se pro váš návrh při hlasování zdvihne dostatečné množství rukou, neboť v demokracii se přeci hlasuje.

A právě jednáním by měl politický mandát vznikat. Tím, že politik obejde členy partaje i členy konkurenčních partají, zjistí, co kdo v danném případě chce a jaké jsou možnosti a vytvoří onen kompromis, který vyhovuje pokud možno všem, nebo alespoň dostatečnému počtu lidí pro odhlasování návrhu, což většinou v Česku znamená přesah přesvědčování i mimo vlastní partaj a často i mimo rozhádanou koalici. 

Dálnici takový politik tu zahrabe, tu udělá obchvat, tu vlečku.

Zdlouhavé, nákladné?

Přijde vám to drahé, zdlouhavé a nákladné? Nu, pomněte příkladu Gottffrieda z Bouillonu, kterému také přišlo zdlouhavé a náročné vyjednávat podmínky pokračujícího soužití mezi křesťany, židy a muslimy v Jeruzalémě, když jej v roce 1099 dobyl/dobil (= uchvátil a vyvraždil). Následky si neseme tisíciletí. Ano, je to extrém, jenže na extrémech jsou tyto náklady externalit nejlépe vidět. I my se budeme potýkat nejvíce s rozhodnutími, které padnou prásknutím pěsti do stolu. To je ten hlavní důvod, proč mi okamuristická cesta přijde cestou do pekel. Cestou sice krátkou a uhlazenou, ale pořád cestou do pekel. Na tom, že by všichni měli být zdraví, mít peníze a dobře si žít, na tom se s Okamurou asi shodneme.

Okamura, soudím, skončí jako další podnikatel – Václav Fischer. V senátu nedokázal nic, neměl se o koho opřít, byl zde jen kůl v plotě. Pokud v sobě Okamura nenajde strategického génia a vyjednávacího charismatika (jako se to v mírnější verzi daří Bohuslavu Svobodovi), nedosáhne ničeho jiného.

Soustřeďme se na regionální politiky

Je z toho nějaká cesta ven? Ano, je, ale bohužel ne tak krátká. Pokud chcete někomu dát šanci, podívejte se u sebe v regionu po někom, koho znáte, jehož práce v regionální politice si vážíte a o kom víte, že se mnoho let snaží něco pro svůj region, obec, získat, vybudovat. To jsou lidi, které máme volit. Hloupé na tom je – a to uznávám – ze při povrchním ohledání budete mít dost krátký seznam a většinu z nás regionální politika zajímá pramálo.

Tihle lidé jsou budoucí solí politiky. Mají za sebou dost práce a prokázali dost vůle něco uskutečnit a už jim bude líto svůj kredit zahodit jen proto, aby si nahrabali pár milionů korun na úplatcích. Už jim nebude třicet, nebudou to pobláznění naivkové, ale lidé, kteří vědí, co je to dohoda, na koho se obrátit, kdo se ve věci vyzná.

Politik se musí osvědčit. Musí začínat od píky, vyšlapat si všechno od obecního úřadu až nahoru do sněmovny. Aby věděl, jak to funguje, abychom znali kontinuitu jeho názorů, abychom věděli, že celou tu dobu něco nebral, nemlaskal a aby mu mimo jiné nestálo za to s tím začít, protože tím by vyhodil dvacet let své kariéry do kanálu. Ne náhodou máme problém s politiky, kteří se najednou dostali ze dne na den k moci, do sněmovny, do vlády a kteří neumí nic jiného, než mlátit pěstí do stolu. A ne náhodou si nejvíce vážíme těch, kteří si celou cestu vyšlapali a nebyli nastrčeni jako bílí koně v momentě, kdy se ukázalo, že je třeba neokoukaná tvář honem na výměnu za tu, kterou chytili s prsty přivřenými do státní kasy.

Takže se obloukem vracíme k tomu, že je to zase na nás. A potrvá generace, než se nám něco takového podaří obnovit a vybudovat. Dobré rychlé řešení není a tomu, kdo vám tvrdí, že je, toho rovnou odepište jako snílka nebo lháře. Okamura je první případ, o Babišovi přemýšlím, který z těch dvou případů je, Bárta je případ druhý. 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama