Reklama
 
Blog | Patrick Zandl

Malá rozprava o podstatě a historii svobody

Jedním z největších strašáků lidstva po naprostou většinu jeho existence, kam až máme zdokumentováno nebo kam až můžeme z pravěkých nálezů soudit, byla svoboda. Samozřejmě ne všechny části svobody, ale většinou a pro nás těžko představitelně její aspekty, které dnes považujema za samozřejmé a ani by nám nenapadlo je mezi svobodu řadit.

Jistěže pravěký člověk měl naprostou svobodu vypálit les ze vzácných dřevin nebo mohl nahlas volat Heil Hitler, jenže obojí dělal (pokud vůbec) nanejvýš opatrně. Zpravidla to obnášelo běh, tu před nekontrolovaným požárem, tu před vlčí smečkou, která konečně zaslechla kořist. Pokud nějakou svobodu nechtěl, pak to bylo svoboda jít kamkoliv jinam mimo hranici jeho přátelské jeskyně, hradiště, města. 

Absolutní svoboda jako nejtvrdší forma trestu

Od pravěku, až po evropskou renesanci, s výjimkou krátkých a málo uchopitelných či dnes zmateně vykládaných period, bylo osvobození v dnešním slova smyslu hrůzou, protože zbavení povinností také znamenalo zbavení práv. Vyloučení ze společenství, vyhnanství. Vzdání se toho nejdůležitějšího, co tehdejší společenství lidí poskytovalo: vzdání se ochrany, souručenství, možnosti dělby práce, úlevy v nemoci a pomoci ve zranění. Nejstrašnějším trestem, počínaje pravěkými lovci (ano, i u nich!) i sběrači, přes starověký Babylon, Egypt, až po Řecko a Řím či renesanci, bylo vyhnanství, nejabsolutenější svoboda, jakou člověk znal. Ne ukřižování, ne potupná poprava, ale vyhnanství. Osvobození v našem slova smyslu, s jedinou zápovědí navíc – nemožností vrátit se.

Vyhnanec neměl žádné zastání. Nikam nepatřil, nikdo jej nechránil, naopak každý kriminální živel si na něm mohl libovolně smlsnout, protože tehdejší ochrana počítala (pokud s něčím) s vynutitelností práv skrze panovníka, pod jehož vládu dotyčný spadal. Vyhnanství, jak dosvědčují četné dopisy, představovalo pro vyhnaného peklo na zemi, přičemž sebevraždám zejména Římané po řeckých a egyptských zkušenostech předcházeli pohrůžkou vyvraždění rodiného klanu.

Reklama

Až po ranný středověk byla svoboda velmi vzácné zboží, neboť kromě svobody činit, co člověk uzná za vhodné, obnášela také nutnost vlastní ochrany. Což nezvládl každý. Ne finančně, ne schopnostmi, ne proti přesile. Institut starověkého a středověkého nevolnictví nespočíval v nějakém vynucení tohoto stavu, ale v jeho dobrovolnosti, alespoň pro většinu lidí. Chelčického O trojím lidu řeč nebyla nějakou dobovou agitkou za zachování tohoto stavu, jak nás učilo komunistické školství, ale pouhým zachycením tohoto faktu a rozborem jeho předností. Cožpak by se parta sedláků mohla účinně bránit rytířům ze sousedství, kdyby ti neměli nahnáno ze msty jejich pána?

Samo slovo svoboda bylo ve starých jazycích absurdní, některé ho neměly, jiné, jako staroslovanské jazyky, si vypomáhaly opisem. České svoboda pochází zřejmě ze spojení “být svým pánem”, svoj-pot, přičemž ono pot je ještě prapůvodní meta jazyk, zatímco jeho kombinace se slovanským svůj naznačuje, že tohle slovo opravdu v jazykové výbavě dlouho chybělo. Jenže je tu i druhý výklad – “ten, kdo se bije za sebe”, “ten, jehož nikdo nechrání”. Což je význam, který přetrvával do středověku. Svobodný člověk byl ten, kdo se musel sám chránit. O nevolníky, dušníky, se musel jako o svůj cenný majetek starat pán.

O trojím lidu řeč: nevolník znamenal pohodlí své doby

Ve vrcholném středověku začíná být i panská svoboda problematická. I svobodné pány začínají svazovat nejrůznější přísahy, souručenství a lenní závazky, jejich svoboda v širším slova smyslu je omezována svobodou ostatních. Začíná se rodit pojetí svobody jako lidského nároku omezeného nároky ostatních. Své nevolníky si může pán spravovat po svém, ale cizí ne. Může s kýmkoliv bojovat, leda by mu jeho lenní pán přikázal jinak. A nakonec i ve vztahu k vlastním nevolníkům není svoboda absolutní, i zde se objevují zákony, které znemožňují usmrcovat a jinak nehospodárně (nikoliv nelidsky) se chovat. I proto se ve vrcholném středověku titulární označení “svobodný pán” používá především pro někoho, kdo nevolníky vlastně nemá, takže nemá ani kouli starostí na noze. Ale taky nemá podstatnou složku tehdejšího majetku.

Pořádná porce svobody přichází teprve s buržoazní revolucí. Zrušení nevolnictví má trapně finanční důvod: nemobilita obyvatelstva znamená zaostávání země, protože se země nepodílí na světových výnosech z průmyslové výroby, když se její obyvatelé nemohou stěhovat za prací a nemohou se vzdělávat. Průmyslová, buržoazní revoluce, nám přinesla zrušení nevolnictví a povinné vzdělání, základní předpoklady pro vznik národně identické pracovní síly schopné podílet se na produkci zisku a přitom zůstávat v rámci státu. Nebyly výjimkou situace, kdy ranná buržoazie bojovala za zrušení nevolnictví, zatímco sami nevolníci zoufale toužili zůstat nesvobodni, v ochraně, protože je děsila nejistota toho, že nebude přímý pán, jenž je bude chránit. A tohle byl impuls k širšímu trestně právnímu zákonodárství, které z neslušného chování (zabití nevolníka pánem) učinilo vraždu.

Svoboda není stav člověka, ale společnosti

Pořádný šok přináší až konec osmnáctého století a Francouzská revoluce, která na den mých narozenin (přijdou o pár let později) schvaluje Deklaraci práv a svobod člověka, kam přináší tak troufalé proklamace, jako “lidé se rodí a zůstávají svobodnými a rovnými ve svých právech,” přičemž “Svoboda spočívá v tom, že každý může činit vše, co neškodí druhému. Proto výkon přirozených práv každého člověka nemá jiných mezí než ty, které zajišťují ostatním členům společnosti užívání týchž práv. Tyto meze mohou být ustanoveny pouze zákonem.”

Deklarace přinesla jak “svobodu”, tak nechala otevřenou cestu k jejímu omezování skrze zákon, s čímž se lidé i vlády teprve učili pracovat. Co ale bylo podstatné: svoboda neznamenala poprvé hrůzu, ale ulehčení. A to především díky postupné, ale velmi rychlé celospolečenské změně přístupu k lidské osobnosti ačkoliv v něm už se i porevoluční francouzská doba měla co učit. Opuštění městských hradeb již neznamenalo hrůzu z toho, že jste lovná zvěř, štvanec bez práv. Měli jste stejně nezadatelná práva, jako kdokoliv jiný – a ti jiní si to postupně uvědomovali . Byť s určitou duchovní a často i fyzickou bolestí.

Tahle změna je pro nás dnes už těžko pochopitelná, nikdy jsme si nic takového neprožili, jenže zkušenost Francouzské revoluce ukazuje, že svoboda není tím, co si určujeme či dohodneme jako její možnosti, ale tím, co ji ve skutečnosti obklopuje, vymezuje. Je dána vnějším prostředím, ne naším nárokem na ni. Svobodu způsobuje to, že můžeme, ne to, že chceme. Že nejsme svázáni strachem něco udělat. Jazykový protiklad svobody do té doby byl strach, nikoliv nesvoboda, to je (jak vidno) až novotvar. Jaký je rozdíl v praxi, to už známe z komunistického česka: socialistická a demokratická společnost mající všechny formální znaky definované svobody, ve skutečnosti ale léta hrůz či v lepším případě přetvářky či rezignace. A vědomí možností postihů za to, že “Svobodu” ostatních dosáhnout komunistického blahobytu svými činy ohrožujete. Ano, to jsme se poučili, že svoboda může být devastována ve jménu získání svobody.

Jak se má špiclování NSA se svobodou

Tenhle malý a zdánlivě nevýznamný rozdíl v chápání svobody jako souhry vnějších podmínek namísto našich vnitřních nároků, si dnes nejlépe ukážeme na celosvětovém špiclování světa prostřednictvím amerického NSA. Tradiční hospodské pojetí svobody by nám napovídalo, že NSA ohrožuje naši svobodu, když si čte naše emaily. Ve skutečnosti naši svobodu ohrožuje to, zda máme strach ze sledování prostřednictvím NSA a nikoliv to, zda tak NSA skutečně činí. Proto je pro NSA podstatné, jaké bude veřejné mínění: zda sledování chápe jako prevenci negativním zásahům do společnosti typu terorismus, nebo zda je to špiclování občanů a vyhazování matek s dětmi z letadel pro nevhodné kecy na Facebooku. Proto je věrohodnost a transparentnost postupu USA tak důležitá: strach z represí nás omezuje ve skutečnosti více, než opravdové akce a činy americké vlády. Je v praxi rozdíl, jestli jste postihování za nepřátelský postoj vůči vládě či za plánování bombového atentátu a je docela jedno, že v prvním případě se vystavíte jen případné policejní šikaně, zatímco v případě druhém za vámi zaklapnou mříže některé z neexistujících věznic. Proto je tak účinnou strategií “opozičních režimů” podkopávat kredibilitu a transparentnost postupů bezpečnostních složek USA a jedinou použitelnou obranou je jejich trvalá obhajoba a věrohodnost. Proto také bezpečnostní složky v USA zaměstnávají řadu sociologů i filosofů a nechávají si od cesty ty pindy o tom, že takoví softskill zaměstnanci jsou společnosti na prd.

Nu a na závěr si nechávám, co s tím. Svoboda, ukazuje se, je něco křehkého. Ji samotnou není potřeba hlídat, protože ona sama je bublinou. Naší bublinou, v níž si můžeme existovat nikým neomezováni. A čím větší bublina je, tím lépe, sám o sobě je podstatným omezením fakt, že je nás na planetě sedm miliard a většinou máte nejbližšího dalšího člověka (a tedy dalšího uživatele vlastní bubliny) natáhnutí ruky daleko.

Z toho není mnoho východisek. Pokud nechceme svobodu omezovat (a to spíše nechceme), je potřeba ji globalizovat a intenzifikovat. Což znamená, učinit ji univerzálně platnou, protože fakt, že terorista se cítí nesvobodně, neboť dýchá stejný vzduch, jako vy, je ohrožením vaší vlastní svobody v momentě, kdy se tento stav rozhodne napravit. I proto je “vývoz” euroamerického pojetí svobody důležitá záležitost a důležitá součást naší vlastní svobody, i proto není “boj za svobodu” frází, ale nutnou součástí naděje na další svobodný život. Proto se svoboda vybojovává, nelze ji pro všechny získat kontemplací či meditací.

Součástí svobody je trvalá diskuse o jejích hranicích

Důležitou částí svobody je neustálé ptaní se po jejích hranicích. Osobních i společenských. Nepříjemnou vlastností bubliny svobody je to, že ji lze stlačit, ale může snadno prasknout. Neustále se objevují nové a nové podněty, které slibují svobodu rozšířit, nebo ji naopak omezit a dopředu nelze předjímat. Lze ostražitě sledovat a vyhodnocovat. Zatímco v jednom společenském nastavení není určitý jev problematický, v jiné celospolečenské situaci ano. Zatímco dneska se lidé rádi vymezují odlišným kusem oděvu, za nacismu bylo odlišení hvězdami a typy oděvních doplňků stigmatizující a nesvobodné, vynucené. Můžeme namítat, že to první je módní diktát nařizující rebelujícímu punkerovi peněženku zavěsit na řetěz či šátek s lebkami na hlavu – a že je to do jisté míry nesvoboda obdobná, jako nesvoboda žida ocejchovaného žlutou hvězdou za nacismu, ale už po přečtení té věty asi jasně cítíme, že rozdíl mezi diktátem módním a totalitním, je právě v tom, odkud vychází. Zda z přesvědčení nositele, nebo je natvrdo vynucen jeho okolím.

I proto je ale tak snadné hranice relativizovat, stírat. A i v tom jsou společenská tabu tak důležitá: konsenzuálně a celospolečensky přijaté zápovědi znovuotevírání témat, která se z hlediska lidské společnosti ukázaly být deviacemi, nikoliv názorovým či vývojovým proudem. Ať jde o sex s dětmi či příbuzným nebo v politice fašismus a nakonec i komunismus: všechno to je cesta, která není jednou z mnoha, ale vždy a prokazatelně vede to záhuby a není potřeba znovu zkoušet, zda je slepá. Tabu mají pro svobodu stejně důležitou roli, jako brzda pro jízdu automobilem: překvapivě, přes svou funkci, pomáhá jízdě vpřed.

Proč se cítíme dnes nesvobodní

Co je potíž, kde ta tabu vzít. Jak je verifikovat. Za éry komunismu byla řada tabu uměle vytvořených, neprodiskutovaných myšlenkovými elitami, ale postulovanými politbyrem. Smůla diskuse je v tom, že dlouho trvá, než se postoje ujednotí a potřebujete fungující diskusní platformy. A také myšlenkové elity. Výhoda je, že pak jde o postoje, které společnost akceptuje a podle nich se také chová, nikoliv, jako za totality, kdy byly postoje akceptovány na venek, ale většina lidí se podle nich ani nechovala, ani jim nepřikládala věrohodnost. Je velmi zajímavé sledovat v historii prohru komunistických intelektuálních elit. Ukazuje se totiž (v historii na mnoha příkladech), že intelektuální elity schopné operovat v společenských věd a jako “morální autority”, jsou pro dlouhodobé fungování spokojené společnosti nezbytné. Ty společnosti, kterým se nepodařilo o své “pravdě” elity přesvědčit, neobstály – a to ani silou.

V tom také spočívá jedno ze zklamání ze současného vývoje Česka a porovnávání s nesvobodou za komunismu: stejně, jako tehdy, jsou nám předkládány věci k věření a vykonání, nejsou prodiskutovány. Penzijní reforma, zdravotní i školní reforma, ale nakonec i tunel Blanka, to všechno je nařízeno shora, není to nijak prodiskutováno v rámci intelektuálních elit, aby se “lid” mohl stotožnit s tím či oním názorem a z těchto názorů povstalo řešení, které svým způsobem vyhoví všem. Spěch, aby se opatření stihlo do mimořádných voleb, než se změní vládnoucí strana. Většinou nemáme žádný objektivní důvod si na vládu stěžovat, je pro většinu lidí ekonomicky nejlépe, jak kdy bylo, jen ten pocit štěstí se těžko dosahuje v momentě, kdy diskusi nahrazují nařízení. 

Je tedy podstatnou součástí společnosti neustálé hledání hranic svobody, jejich diskuse a upevňování v rychle se vyvíjejícím světě. Není to jednoduché, nefunguje to samo o sobě a zřejmě to ani nelze řídit “zhora” bez dostatečného vzdělanostního, intelektuálního zázemí. Neustálá debata je něco, co pomáhá společnosti prostoupit a přijmout za své idee, které jsou pro ni určující a zároveň jí přijímatné a platné.

Je dobře, když to děláme, i když v Česku jsme spíše zase na začátku. A v tom je cena Svobodných, Pirátů a dalších stran, které leží mimo hlavní ideový proud. Neustálé ptaní se na věci, které už už začínáme považovat za samozřejmost jen proto, že jsou nám často jako fakt předkládány a my podléháme tomuto klamu, že předkládat jako fakt k věření je totéž, co prodiskutovat. A v případě komunistů také neustálé varování před tím, že něco, co někdy považujeme za zajímavou cestu k šťastné společnosti, je cestou do pekla. Že cesta ke šťastné společnosti není možná bez podstatné míry vlastní práce, přičemž prací se nemyslí neustálý maraton každoročních voleb tu i onam.

Ptejme se, pochybujme. Snad to zvládneme kultivovaně, snad se slušností neplýtvat čas protistrany a opatřit si předem všechna pro a proti. Nenechme se zmýlit tím, že naší svobodou je vyřvávat Heil Hitler a Čechy Čechům. Svobodni jsme teprve tehdy, když nás taková věc ani nenapadne.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama